1.kapitola

8. července 2008 v 20:59 | zazo |  bezva prázdniny... heh (zazo)
1. kapitola


V Kvikálkově byl klid a ticho. Všichni spali. Na obloze zářil měsíc a jeho paprsky dopadali na dům v Zobí ulici, který nesl číslo 4. Každý z města věděl, že tam žije rodina bohatých a namyšlených lidí.
Petunie Dursleyová byla kostnatá žena a koňskou tváří, měla až nepřirozeně dlouhý krk, který využívala ke špehování sousedů. Byla to ta největší roznašečka pomluv ve městě. Hlavně hlídala, zda někdo něco neprovádí, aby mu mohla nějak zatopit. Město jí moc v oblibě nemělo a spolu s ní i jejího manžela, Vernona Dursleye.
Tento muž byl pravým opakem manželky. Byl tlustý a krk neměl téměř žádný. Ulicemi se valil jak nějaký hromotluk, což on samozřejmě byl. Byl však také velice výbušný a křičel na všechny a na všechno. Nenáviděl věci, co se nesmějí. Pokud někdo něco porušil, byl schopný ho za to uškrtit, ale pokud něco provedl on sám, pak je to v pořádku.
Tihle dva měli syna. Dudleye. Byl to rozmazlený huberťák bez špetky vychování. Pokud se mu něco nelíbilo, dával to najevo. Když se mu někdo znelíbil, odskákal si to a to hodně. Mladší děti se ho bály, protože jeho parta byla nebezpečná. Nejednou zmlátil nějakého chlapce. Kouřil a ničil vše, co se mu nelíbilo. Patřil také do party nejhorších kluků ve městě a byl jejich vůdcem.
Tahle parta měla v oblibě šikanování Dudleyho bratránka, Harryho Pottera.
Ten nyní nespal. Díval se na čepel nože, který byl až nebezpečně blízko jeho hrudi. Zažil ten nejhorší sen, jaký mohl. Jeho nepřítel, Lord Voldemort, ho tímhle chtěl zničit a dle předpokladu se mu to i dařilo. Harry byl na dně.
Kdoví, co se tomu klukovi honí hlavou, ale jedno bylo jisté, štěstí to není. Inu, kdo by se chtěl radovat, když se právě před ním zjevili všichni mrtví a vyčetli mu jeho život, jeho rozhodování a jeho nápady. Všechno v co věřil, bylo pryč. Viděl jejich smrt, viděl jejich prázdné obličeje a vyhaslé oči.
Jak se má asi někdo takový rozhodnout? Dostane Harry rozum? Inu, kdo ví. Každý z nás má z části svůj život v rukou a jen on sám o něm rozhoduje, ale občas se stane, že jsme pod vládou něčeho nebo někoho jiného. Ať už nás ovládnou city nebo nějaký člověk.
Mladík se naposledy podíval na nůž ve svých rukou, zavřel oči a…
S prudkým švihnutím se ostří zabořila do stolu. Z očí chlapce se řinuly slzy. Proudy slz, které nešly zastavit.
"Proč?!?" plakal. Byl zlomený, zničený. Už nebyl pro pána zla hrozbou, nyní ne, ale kdo ví, vzchopí se?
"Proč? Proč já? Proč…" skučel stále dokola. Nebyl k utišení. Venku se nic nehnulo, všechno jakoby utichlo a soucítilo s chlapcem, který klečel před starým stolkem, který mu Dursleyovi kdysi dávno propůjčili.
Harryho sněžná sova Hedvika, si ho prohlížela ustaraným pohledem. Netušila co se stalo a tak nevěděla, proč je její pán tak zničený. Harry byl silný chlapec plný energie, ale jsou věci, které nás stáhnou na samé dno, a to se mu právě stalo.
"Siriusi," zaskučel jedno z mnoha jmen, které s ním úzce souviselo. "Siriusi, je mi to líto," kňučel neustále a ani se nenamáhal setřít cestičky, kterými se ubírali jeho slzy skrze tvář. "Já, jsem nechtěl. Proč jsi tam šel? Proč?" plakal a jeho nářek nešel ničím utišit.
Jeho temné kruhy pod očima prozrazovaly, že se chlapec už hodně dlouho nevyspal. Jeho vyzáblá postava také nebyla nic, co by mu přidávalo na zdraví. Jindy lesklé uhlově černé vlasy, byli nyní mastné a zplihlé. Smaragdové oči pozbyly veškerého lesku. Zarudlé bělmo očí kontrastovalo s tou zelení duhovek.
"Hedviko," zavzlykal. "Já už nemůžu dál," kňoural jak malé dítě.
Sova na něj nešťastně pohlédla. Chtěla mu nějak pomoci, vždyť to byl přeci její přítel, ale copak mohla? Ona sama netušila co mu je, ale podle toho co viděla, jí bylo jasné, že je to hodně vážné.
Na stole se kupila hromada dopisů, které se její pán nenamáhal otevřít, natož pak přečíst.
Harry Potter jakoby přestal navždy existovat. Ten chlapec, který vždy stál s nohama na zemi, ten kluk, který se nebál nebezpečí a nebál se samotného Lorda Voldmeorta, nyní klečel na zemi. Ne, tohle nebyl Harry takový, jakého si jej každý pamatuje. Tohle byla troska.
Harry došel k posteli a rozvalil se na ní. Hleděl do stropu a nehýbal se. Ruka mu volně visela zpod okraje tohoto pohodlného nábytku a odhalovala žíly, které pod kůží byly vidět. Chlapec nejedl. Byl jen kost a kůže. Tímhle tempem zemře, o tom nebylo pochyb.
Po chvíli natočil hlavu a jeho oči se zabodly do rodinného alba.
Pomalu se postavil na nohy, které jej sotva nesly, a došel k albu, které se volně válelo na stole, pokrytý prachem a dopisy od přátel.
Otevřel vrchní desky a pohlédl na fotografie rodičů, kteří se zdáli tak veselí. Kdyby tak věděli, co je brzy čeká. Vesele se smějící Lily, která spočívala v náručí svého nastávajícího, se vesele usmívala. Harry věděl, že tady ještě nejsou svoji. Na druhé straně pak byla fotografie ze svatby, na které byl i Sirius, kterého taky ztratil.
Na dalších fotografiích se vesele usmívali manželé Potterovi a po nějaké době se na fotkách objevilo i malý chlapeček, který většinou spočíval v náručí své matky, ke které vzpínal ručičky. Harrymu po tvářích stékaly slzy. Nenáviděl sám sebe, nenáviděl svůj život a všechno s ním spojené.
Otočil na další stránku a strnul. Byla na ní mladá trojice. Bylo jim jedenáct. Vedle černovlasého chlapce postávala dívka s hřívou hnědých vlasů. Její bystré hnědé oči prozrazovali její inteligenci, která jí rozhodně nechyběla. Na druhé straně zase stál rusovlasý chlapec, který se na Harryho z fotky usmíval.
Harry otočil další stránku, kde pak byl on se svými dvěma přáteli.
Mladík zavřel album a pohlédl na kufr, který měl z části zabalený. Zítra jel se svými příbuznými do Francie a pak do Portugalska.
Celkem se na to těšil. Dursleyovi neměli kam ho dát, protože paní Figgová se odstěhovala a nikdo jiný ho nechtěl. Tak nezbylo jeho tetě se strýcem, než ho vzít sebou. Harry se rozhodl, že si raději zabalí, aby pak nedělal problémy.
Fotografie jeho přátel ho uklidnili a zvedli mu náladu.

Druhý den v domě nastal shon. Harry vstal velice brzy, maličko se zkulturnil v koupelně, ale nějak mu už bylo jedno, jak vypadá anebo co se s ním stane. Ovšem bylo mu jasné, že kdyby se před Dursleyovými jako trhan, asi by ho zabili.
Chtěl si je proti sobě poštvat, když byli prázdniny teprve týden.
Dudley sháněl, co by ještě sebou vzal, ale věděl, že v hotelu televize bude a to i kabelová, takže už věděl, na co se všechno bude dívat. Nemluvě o tom, že v době kdy budou na cestě, tak mu videonahrávač bude všechny jeho blbosti nahrávat na videokazetu.
Mladý Potter se došoural do kuchyně, kde začal dělat snídani i se svačinou. Bylo mu jedno, jak to bude vypadat, ale zase na druhou stranu, bude to jíst taky, možná. Harry přemýšlel o svém životě skutečně dlouho a pak se rozhodl. Nemůže se zabít jen tak. Bylo by to zbabělé a navíc by tím udělal Voldmeortovi radost. Navíc měl přátele.
"Pospěš si, kluku," křikl na něj strýc Vernon. "Za chvíli musíme vyrazit."
Harry pohlédl na hodiny, měl ještě hodinu čas, ale nijak to nekomentoval.
"Dudley," usmívala se teta Petunie na svého synáčka. "Máš všechno?"
"Jo," houkl podrážděně.
"Vzal sis tu hezkou bundičku a ty kalhoty?" švitořila dál a hrabala se v jeho kufru, aby zjistila co všechno má a co ne.
"Jo," houkl naštvaně. "Mami já jdu na chvíli ven se rozloučit s přáteli," křikl a pak už jen bouchli vchodové dveře.
Harry se ušklíbl. Věděl, že Dudley šel na hřiště, kde se chystal se svými kamarády si pokouřit a pak někoho naposledy zmlátit. Přeci jen to byl výlet na celé dva měsíce.
Po hodině ustavičného dělání svačiny, si Harry mohl na pár minut odpočinout, Pak snesl ze shora svůj kufr. Harry zabalil do neviditelného pláště učebnice a vše potřebné, co sebou bral. Strýc Vernon zběžně otevřel jeho kufr, a když nic neviděl, tak ho naložil do auta. Harry si mohl oddychnout.
Dudley přišel o chvíli pozdě a odnesl to za něj Harry, tomu to však bylo jedno. Z okýnka se díval, jak za oknem běhá krajina. Mířili do Londýna, odkud se měli dostat na loď do Francie. Ve Francii měli být do začátku Srpna a pak se putovalo do Španělska, kde stráví týden a pak do Portugalska.
Návrat byl stanoven na den před začátkem školního roku, což Harry stíhal jen tak, tak, ale jemu to nevadilo. Byl rád, že se konečně někam podívá, a kdyby viděl, koho tam potká, těšil by se mnohem, mnohem víc.
Čas v autě plynul pomalu. Trvalo skoro hodinu, než se dostali do velkoměsta a ještě ke všemu, museli najít přístav se správnou lodí. Když se konečně s autem dostali na přepravní koráb, mohl Harry konečně vystoupit z auta a kochat se pocitem z plavby. Dudley měl mořskou nemoc, takže se Harry držel raději stranou.
Chlapec se díval do vody a pozoroval dění pod hladinou. Mnoho ryb tam nebylo. Zatím se plavili po řece, která je měla zanést do moře.
Harry pocítil závan mořského vzduchu a usmál se. Konečně moře. Podíval se do dálky a viděl samé moře. Nic jiného nikde nebylo. Jen obrovská masa vody.
"Mami, kdy už tam budeme?" ptalo se malé děvčátko své matky.
"Za chvíli, broučku," usmála se žena na své dítě.
Harryho zaplavil smutek. Tolik si přál teď mluvit s někým z rodičů nebo aspoň se Siriusem, jenže nemohl.
Opřel se o zábradlí a díval se na horizont, ze kterého se pomalu vynořovalo pobřeží.
Okouzleně pozoroval tuhle pevninu a přemýšlel, jak asi přežije tak dlouhou dobu ve společnosti Dudleye. Přeci jen v Kvikálkově se měl kde schovat a po většinu času byl Dudley stejně někde se svou partičkou.
Najednou pocítil podivné svědění na jedné z paží. Opatrně odhrnul tričko, aby spatřil stejný znak ohně, jaký měl v tom snu.
"Že by to nebyl sen?" zamumlal. Byl z toho všeho zmatený. Věděl jistě, že tady Sirius nežije. Že je všechno jinak, ale co to tedy bylo? Když si pamatoval většinu kouzel?
Pevnina se rychle blížila a Harry musel zanechat svých úvah na jindy. Vždyť se brzy ocitne ve Francii a s ním ho čeká luxusní pobyt v nádherném hotelu. Navíc, chlapec, který přežil, ještě nikdy na dovolené nebyl a potom, co mu říkala Hermiona, se na to hodně moc těšil.
Bylo mu líto, že se nepodívá na kouzelnické památky, ale co se dalo dělat. Hlavně, že se vůbec někam podívá.
Když už se objevil i přístav, přesunul se k autu. Nedělal si naděje, že kdyby zapomněl, h´Dursleyovi by ho nějak hledali.
U auta byl jen strýc Vernon. Petunie někde uklidňovala svého synáčka, kterému bylo stále špatně.
Nezdálo se, že by se ti dva vrátili nějak brzy a tak Harry vzpomínal na sen, na Alecto, na Tamaru, na své přátelé a nakonec na Siriuse. Při téhle vzpomínce se otřásl. Už ho nikdy neuvidí. Navždy bude sám a sám.
Chlapec si vzpomněl, jak mu Sirius říkal, že jednou budou navždy spolu, že budou rodina, ale to je už dávno pryč. Nikdy s ním už nebude. Přání se stává snem a sen se stává mlhou, která se časem rozplyne do ztracena.
"Nastup si, Pottere," zasyčel Vernon.
"Ano strýčku," zamumlal poslušně.
Petunie s Dudleyem se vrátili za chviličku a hned se mohlo vyrazit na cestu.
Mladý Potter celou cestu mlčel a jen pozoroval cestu kolem. Dudley ho začal mlátit, ale on na to nereagoval. Všechno už mu bylo jedno a tak není divu, že toho jeho bratránek brzy nechal.
Krajina za oknem rychle ubíhala a s ní i kilometry. Už nebude trvat dlouho a konečně budou na místě. Vjeli do města, kde měli být ubytovaní. Strýc Vernon zastavil na semaforu a Harry strnul.
NA chodníku jej pozorovala stará žena. Měla bílé delší vlasy, sepnuté sponou. Ale víc jí zaujali její oči. Nádherné, pronikavé, ale hlavně… smaragdově zelené. Stejné, jako má on a jako měla jeho matka…
'Kdo je ta žena?' blesklo mu hlavou.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama