10.kapitola/4

16. července 2008 v 20:24 | zazo |  bezva prázdniny... heh (zazo)
...budou...

"To bylo v tom archivu?" zeptal se Harry.
"Jistě, proč?"
"Mohli bychom tak dokázat, kdo je smrtijed a kdo ne a třeba i zlikvidovat pár lidí," nadhodil Harry.
"To je zajímavá myšlenka, ale archiv je strašně dobře chráněn. Dostal jsem se tam náhodou," povzdechl si.
"Proč něco takového existuje? Proč to nezničí?" vyptával se Harry.
"Protože nemohou. Každý stát má vlastní archiv. Kouzelný. Sám se doplňuje a nelze tam nic zničit. Dokument tam má životnost sto let. Ale je tam množství důkazů a to je hodně nebezpečné," prohlásil pobaveně. "Naneštěstí bychom si tím nijak nepomohli. Byli bychom v maléru, protože vloupat se do archivu je trestné a čekal by nás trest smrti. Nikdy bychom to nemohli použít. A navíc..." prohlásil. "už se několikrát stalo, že se nějaký ministr podíval do archivu a změnil nějaké dokumenty."
"Podíval?" nechápal.
"Ministr má volný přístup k archivu a i tak nemůže dokumenty použít. Je to přísně zakázané. Minulost má zůstat minulostí."
"Aha... škoda," vydechl smutně.
"Však je usvědčíme jinak," slíbil.
"Proč nemůže použít nějaké věci, proti nepříteli?" vyptával se.
"Protože už to stejně nemá valný víznam. Jdi a zatkni Malfoye za něco, co se stalo před lety. On bude tvrdit, že se chtěl polepšit tou nemocnicí a je to. Lidi se nad ním slitují, protže nemocnice byla tehdy skutečně potřebná, ale kdybys dokázal, že právě teď, dělá něco špatně..." usmál se.
"Už by třetí šanci nedostal?" ujišťoval se.
"Ne!" zakroutil hlavou Teodor.
"Jsi si jistý?" ujišťoval se.
"Nikdo nedá šanci někomu, kdo se už nenapraví. Lidi by je za to ukamenovali. Jednou jim na to skočí. Po druhé už ne."
"Super!" zasvítili mu oči.
"Tak... kam půjdeme?" ušklíbl se.
"Nevim, já to tady neznám," přiznal se.
"Vim o pár bezva obchodech," mrkl na něj. "Jdeme?"
"Jasně," usmál se.
John si nijak na nakupování nepotrpěl, proto to nebylo tak hrozné. Harry si koupil pár věcí, které uznal za vhodné.
"Tohle vám nármamně sluší," rozplývala se obchodnice, zatímco za ní dělala Jonathan zhnusené grimasy.
"Nemyslíte?" otočila se na bystrozora.
"Jasně, překrásné," začal vehementně přikyvovat.
Harry se náramně bavil. Když se Johnovi opravdu něco líbilo, tak jen kývl znuděně hlavou, ale jinak byl schopný nadhodit jakýkoli obličej.
"Tak kam teď?" chechtal se John, když konečně vypadli z obchodu.
"Mohli bychom zajít do kadeřnictví. Vážně mě ty vlasy deptají," zavrčel Harry a díval se na délku svých uhlově černých vlasů.
"Tak fajn," usmál se John. "Aspoň si tě už nespletou s holkou."
Harry se ušklíbl. "TY mi to nepřestaneš předhazovat, co?"
"Ne," zakroutil hlavou. "Měl bych?"
"Bylo by dobré, kdybys toho nechal," prohlásil.
"Fakt?" zatvářil se nevinně. "Budu o tom přemýšlet... ne."
"To jsi přemýšlel dlouho," ušklíbl se.
"To víš," pokrčil rameny.
"Kdy zakopete s Dinou válečnou sekeru?" vyzvídal.
"My jsme nějakou vykopali?" divil se.
"Tak proč se pořád perete?" vykulil oči.
"Jen tak," mávl rukou.
Harry se na něj chvíli divně díval. "Jste šílenci!"
"Takový je celý náš rod. Táta pošuk, máma maniak, Dina pomatenec a já cvok," pokrčil rameny. "Ted je na hlavu a ty taky nejsi zázrak vědy."
"Díky," protočil oči a ušklíbl se.
"Není zač," ušklíbl se.
"Tak, kam mě to vedeš?" vyzvídal Harry.
"K tomu kadeřníkovi," ušklíbl se. "Támhle je," ukázal rukou.
"Jo tak to jo," povzdechl si.
John si ho chvíli prohlížel. "Měl by jsi zesílit. Vypadáš jak slabá moucha," prohlásil.
"Bzzzzzz," odtušil.
"Aspoň, že to uznáš," zabručel, ale pobavení zamaskovat nedokázal.
"Myslíš, že ty démony zvládneme?" zeptal se Harry.
"Asi ne," pokrčil rameny. "Ale raději zemřu v boji, než se dívat, jak ty zrůdy ničí svět."
Chlapec přikývl a usmál se. "Nic jiného bych neočekával."
"No co. To budu mít po tátovi," ušklíbl se.
"Hmmm," zamyslel se. "Myslíš, že někdy budeme vytahovat hůlky i proti mudlovi, který čichá ke kytce?"
"To táta dělá," vykulil oči John.
"Nemá k tomu daleko," uchechtl se.
"No to potěš..." zamumlal. "Doufám, že ne."
"Dělal jsem si legraci. Alastor to tak nepřehání," zasmál se. "Jen chtěl, aby mi dali veritasérum," prohlásil.
"Já bych se smál, kdyby to udělal a ptal se, co jsi dělal o prázdninách," prohlásil a v očích se mu pobaveně zalesklo. "Tvoje odpověď. Vykrádal jsem museum se svou tetou a strejdou. Podemou ležel velitel bystrozorů a jeho podřízená," bouchl smíchy. "Ten výraz bych chtěl vidět."
Harry se ušklíbl. "To by tedy bylo. Půl hodiny bych pak visel hlavou dolu a zíral do jeho očí. Přitom by mě tvrdě vyslýchal a pak by vyzvídal, jak a proč jsme to udělali."
"Jo, aspoň by se dozvěděl, jak moc jste dobrý ve vykrádání musea."
"No jo, maličko se nám to nepovedlo," posteskl si.
"Maličko? Náhodou... tohle bylo super fiasko," kousl se do rtu, aby se znovu nerozesmál. Stáli před kadeřnictvím, ale nemohli dovnitř, dokud se neuklidní.
"Jakoby jsi ty nikdy neudělal nějakou koninu," odsekl.
"Upřímně?" povytáhl obočí.
"Jo," prohlásil.
"Jo, udělal, to s tím archivem a pak taky jsem sebral svému nadřízenému složku o kamarádovi a trochu jí poupravil, ale nikdy na mě nepřišli," odtušil.
"Fajn. Aspoň vím, jak tě vydírat, kdyby bylo nejhůř."
"A důkazy?" vyzvídal.
"Tvoje doznání," prohlásil Harry y vyplázl jazyk.
"Všechno popřu," prohlásil a se zvednutou hlavou vešel.
"To ti nebude platný," sykl Harry, když za ním vešel.
"Dobrý den," usmála se na ně mladá kadeřnice a se zájmem si je oba prohlížela.
"Dobrý den," usmáli se oba dva.
"Co pro vás mohu udělat?" vyptávala se.
"Z tohohle strašidla udělat něco, co by stálo za pohled," ušklíbl se John.
"No dovol," zavrčel.
"Jasně, žádný problém," usmála se a dívala se na Harryho. "Máte nějakou představu?"
"Ne," zavrtěli oba hlavou.
"Dělejte si s ním co chcete," prohlásil John.
"Co?" vykulil oči Harry.
"Tak všechno ne, ale s těmi vlasy máte volnou ruku."
Žena se začala pochechtávat. "Dobrá, posaď se sem," prohlásila a ukázala na jednu ze židlí.
"Na jak dlouho to vidíte?" vyptával se John.
"Na takovou hodinu," odtušila. "Možná déle."
"Dobrá. Tak já se tu někdy objevím. Musím jít ještě njěco zařídit. Takže zatím neshledanou," usmál se a zmizel.
Harry zkňučel.
"Takže, co s tebou?" zamumlala. "Hmm... tohle by šlo," mumlala si pro sebe.
Chlapec polkl.
"Zavážu ti oči. Aspoň to bude zajímavé," usmála se.
Harry se vystrašeně podíval na kadeřnici, ale páska mu zakryla jakýkoli výhled a jemu nezbývalo, než se podřídit. Slyšel jen cvakání nůžek, cítil hřeben a jak mu něco patlá na hlavu.
Chlapec vduchu proklínal Johna co se dalo.
"Tak jak to vypadá?" uslyšel Harry povědomý hlas.
"Ještě takovou půlhodinku," prohlásila kadeřnice pobaveně a něco mu roztírala na hlavě.
"Tak jo," zazněl Johnův hlas. "Vypadá to dobře. No nic. Raději se vzdálim."
Harry něco zavrčel, když se za jeho strýcem zavřeli dveře.
"Tak a je to," prohlásila spokojeně kadeřnice a odendala mu pásku z očí. Harry je však měl pevně zavřené a zdálo se, že se je bojí otevřít. Víčko se maličko zachvělo a přes tenonkou štěrbinku na sebe Harry zamžikal. Pevně víčka opět semkl a modlil se.
"Ale no tak, není to tak zlé," chechtala se žena.
"Když to říkáte," zamumlal a otevřel oči. No... nebylo to hrozné. Vlastně. Bylo to dobré. Přední vlasy na levé straně měl delší. Spadali mu do oka a zakrývali tak jizvu. Zbylé vlasy měl krátké. Už neměl na hlavě hnízko, tak jako předtím. Jeho vlasy byli i nadále uhlově černé, ale nyní v nich byli i temně modré a tmavě hnědé prameny. Vydal úžasně.
"Takže?" zeptala se žena.
"Ty jo," ujelo mu. "Tohle jeee... eee...e..." hlas mu selhal.
"To je výřečnost," smál se John, který právě vešel. "Každopádně. Tohle báječné," prohlásil a vzdal holt kadeřnici. Ta hned zrudla, vzala si peníze a odběhla.
"Tak, líbim se ti?" ušklíbl se chlapec.
"Sorry," zamumlal smutně John. "Nejsi můj typ."
"Ach jo,"povzdechl si lítostivě. "Další kopačky."
"Tak si to tak neber," pokoušel se ho uklidnit John.
"Nemluv na mě. Právě jsi mě urazil," pohladil si vlasy a pár holek nedaleko zavzdychalo.
John se málem zhroutil v záchvatu smíchu.
"To není vtipné," sykl, když se díval kolem sebe Harry. "Co na mě všechny vidí?" zamumlal.
"Chceš to vědět? Tebe," zasmál se.
"Hahaha," ušklíbl se. "Kolik je?"
"Sedm," prohlásil.
"Uh... v kolik jdeme na hřbitov?" zeptal se.
"V deset. Času dost. Musíme ti ještě něco zařídit," zazubil se.
"Bezva," povzdechl si. "A co?" vyptával se.
"No..." prohlásil. "Náhradní hůlku, nějakou tu dýku a pak by se mi k tobě hodil nějaký hábit," ušklíbl se.
"Už takhle mám plné kapsy," zamumlal. Všechny věci totiž zmenšíli a naházeli do kapes.
"To si nějak poradíme," mávl rukou John.
"To doufám," povzdechl si.
Zapadli do kouzelnické uličky. Harry si tam mohl oči vykoukat. Jak se zdálo, tady ho nikdo neznal nebo spíše ho nikdo nepoznal.
"To víš. Nejsou na tvou vizáž zvyklí," mrkl na něj John a vedl ho k jednomu obchodu s oděvy. "Prosím," podržel mu dveře. Harry s úšklebkem prošel dovnitř a musel přimhouřit oči. Bylo tam veliké šero.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama