6.kapitola

8. července 2008 v 21:13 | zazo |  bezva prázdniny... heh (zazo)
6.Kapitola

Brousek se pomalu probouzel. Myslí mu vířil útok tří démonů. Jenže ať se pokoušel rozpomenout na cokoli, nepomatoval si, že by se nějak dostali do postele. A už vůbec si nepamatoval, že by z nich byl někdo schopný se démonům postavit.
Pokusil se pohnout, ale měl svázané ruce. Že by padli do zajetí? Ne, to by přeci neležel v posteli a ještě ke všemu ošetřený. Leda že… leda by chtěli informace, ale on jim nic nedá. Raději zemře, než aby mluvil.
"Dobré dáno," ozval se poklidný hlas. Brousek se podíval ke dveřím a strnul. Šálí ho zrak, nebo mu přeskočilo. Co by TADY dělal Harry Potter?
"Kdo jsi a co chceš?" prskl.
"Jsem Harry Potter," představil se mladý chlapec. "A chci se zeptat jak vám je a jestli něco nepotřebujete?!?"
Brousek si ho chvíli přeměřoval pohledem. "Nevěřím ti," zavrčel.
Harry se usmál. "Pochopitelně. Ale já vám nyní nechci ublížit," ujistil ho chlapec. "Jen se chci ujistit, že jste v pořádku."
Velitel zavřel unaveně oči. "Jsem jen unavený," vydechl nakonec, ale pak sykl bolestí, když prudce pohnul hlavou. Ztěžka dýchal, zavřel oči, aby přemohl bolest hlavy. Najednou cítil, jak mu někdo jemně podepřel hlavu a přiložil mu ke rtům pohár s tekutinou. Chtěl se bránit, ale slabost a zranění mu to nedovolili.
Polkl hořkou tekutinu a zašklebil se. "To je odporné," zavrčel.
"To je," zasmál se Potter. "Ale pomůže to."
"K čemu?" Zabručel. "Ke smrti?"
"To ne," zavrtěl hlavou. "Pomůže to k uklidnění a utěšení bolesti," prohlásil.
"Tyhle keci znám," prskl.
"Já taky, ale v tuhle chvíli to nejsou hlouposti, ale pravda," podotkl s klidem. Ještě jednou se naklonil a donutil bystrozora vypít podivnou tekutinu, po které Brousek okamžitě usnul.
Harry zatím šel zkontrolovat ostatní. Všichni byli ubytováni v jiných pokojích, aby měli patřičné pohodlí.
Chlapec navštívil všechny bystrozory, ale ti se doposud neprobudili. Byli příliž unavení ze svých zranění. Harryho však fascinovala jedna věc. Oni byli bystrozoři a černokněžníci jim pomáhali? Proč? Vždycky si myslel, jaká je nevraživost mezi zastáncem dobra a zastáncem zla. Jenže tady se zdálo, že je to všechno úplně jinak.
"Něco tě trápí?" ozvalo se za ním. Harry se prudce otočil. Byla to jen Sophie, ale vyděsila ho hodně.
"Promiň," usmála se omluvně. "Nechtěla jsem tě polekat."
"To je v pořádku," potřásl hlavou. "Já jen jsem nechápal… no… víš… oni jsou bystrozoři… tak proč…?" mumlal a nevěděl, jak se zeptat, aby babičku náhodou neurazil.
"Proč jim pomáháme?" prohlásila a její tvář zjemněla. Harry se nemohl toho pohledu nabažit. Tolik mu připomínala matku, která se dívá na své dítě. "Víš, maličký, jsou věci, které si musíš zapamatovat. Bystrozor a černokněžník jsou si hodně podobní. Oba dva bojují, aby mohli pomoci svým blízkým. Bystrozor pomáhá dobrým, černokněžník zlým. Oba dva mohou zabít, oba dva mají nějaký cíl. Bystrozor ovládá bílou a obranu proti černé magie, černokněžník zase černou a obranu proti bílé magii," prohlásila. Harry chtěl něco říci, ale Sophie ho zarazila. "Ještě to nechápeš? Nevadí, časem na to přijdeš sám. Musíme těmhle lidem pomoci, protože drží Voldemorta stranou, chápeš?"
Harry přikývl, ale bylo mu jasné, že je v tom ještě něco jiného.
"Pochopíš později," pocuchala mu vlasy a jemně ho objala. Harry byl šťastný. Opravdu je všechny měl rád. Nebyli svatí, ale dokázali něco, co Řád nikdy. Nelhali mu, řekli mu přeci pravdu a nezáležela na tom, jaká ta pravda je. Dokázali mu, že i oni jsou lidi a jako takový dělají chyby, blbosti. Byli sami sebou, nehráli si na moci pány, nepřetvařovali se. Řád se držel stranou a jen málo z nich si nedávalo pozor na to, co říkají. Čím víc si však dávali pozor, tím víc se ztráceli za maskou, něco jako Snape. Tím se ztráceli i v Harryho očích.
Chlapec se ke své babičce přivinul a spokojeně si povzdechl. "Mám tě moc rád," zašeptal. Sophie se usmála a zabořila svůj obličej do jeho vlasů. Nemusel nic říkat, aby jeho babička věděla, co k ní cítí, ale Harry se bál, že se stane to samí, jako se stalo se Siriusem a to, že než stačí vyjevit své city, bude Sophie pryč.
"Harry?" začala. "Nechtěl bys jít pak s Dinou do nějakého zábavního parku? Nebo na nějakou diskotéku? Pak byste mohli zajít do baru nebo hospody," usmála se. Harry se začal smát.
"Vždycky jsem si myslel, že babičky chtějí, aby byla vnoučátka spořádaná a poslušná," rozchechtal se.
"Jenže já nejsem obyčejná babička," ušklíbla se Sophie.
"A proto tě mám tak rád," prohlásil nadšeně chlapec. "Babi? Slib mi, že mi nebudeš lhát a všechno mi řekneš," udělal na ní psí oči.
"Slibuji," usmála se. "Slibuji, zlatíčko moje."
"Tady je nuda," stěžoval si Moren. V zoologické zahradě toho skutečně moc k vidění nebylo, ale Harry si to užíval. Ještě v zoo nebyl, tedy pokud se nepočítá nešťastný výlet do zoo, v níž se seznámil s hadem.
Dina se na něj nazlobeně podívala. "Nekaz mu to," sykla, ale přesto jí chlapec slyšel.
"To je v pořádku," prohlásil. "Já ho chápu."
"Vidíš," zazubil se vítězoslavně Moren.
Chad s Uregenem stáli u klece s pumou a na něco ukazovali.
"Co je?" zahořel zvědavostí Harry.
"Chtěl jsi vidět Jonathana?" nadhodil Uregen. "Tak támhle ho máš," pohodil hlavu ke kleci se lvy.
Harry se podíval a bedlivě si svého strýce prohlížel. "On zná náš rod?"
"Více méně," pokrčila rameny Dina. "O tobě zatím neví, ani já jsem do nedávna nevěděla."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama