8.kapitola

8. července 2008 v 21:16 | zazo |  bezva prázdniny... heh (zazo)
8.Kapitola
Teodor Potter

Harry vešel do místnosti. Chlapec se zarazil. Ničím to místnost nepřipomínalo a pokud se Harry nepletl, pak tato místnost není ničím společná s těmi ostatními, které na ministertvu jsou. Tahle působyla dojmem jeskyně. Kolem bylo mnoho krápníků, sem tam nějaký vyčnívající ostrý kámen.
Chlapec pohlédl na chodbu před sebou. Kdo ví, kam vede. Neměl však na vybranou. Dina tvrdila, že tam musí jít, tak tam tedy půjde.
Chodba nebyla nijak úzká, ale že by byla široká? To rozhodně ne. Harry byl nucen jít bokem a když už se zdálo, že se chodba rozšiřuje, začala se naopak snižovat tak rapidně, že se musel plazit po kolenou.
Rozhodně to nebyla příjemná cesta.
Nejednou se škrábl do ruky, nejednou si odřel koleno a ani jeho hlava nezůstala neopomenuta. Neustále si pod vousy vrčel nadávky na svou tetu, ale přesto postupoval dál. Za chvíli byl natolik vzdálen od osvětlené části, že jej pohltila tma. Nejistě šátral rukama kolem sebe.
Napadlo ho, že by mohl použít oheň, ale v tak nízké místmosti by si ještě mohl ublížit. Byl proto nucen šátrat kolem sebe rukama a opatrně postupovat vpřed.
Už ho tohle začínalo unavovat, když se začalo objevovat světlo. Harry se zaradoval. Konečně se dostával k cíly. Tedy, pokud to cíl byl.
Něco si pro sebe zavrčel a pomalu se vydal ke světlu. Když se mu konečně podařilo vydrápadt se z chodby, strnul. Byl tam, odkud přišel, jen tam byla jedna jediná změna. Rozhdoně nebyla uprostřed místnosti kniha.
Rozhodně musela být stará, protože její desky, které byli nejspíše z dračí kůže, už byly popraskané. Harry zkontroloval množství magie, a když se ujistil, že je bezpečné knihu vzít, vzal si ji. Kniha se v jeho rukách zdála křehká a chlapec měl strach, aby ji nepoškodil.
Rychle proto knihu zmenšil a uschoval v kapse.
Ovšem snadné bylo dostat se sem, ale jak se dostat ven? Bystrozoři byli z Diny překvapení a nedávali pozor, jenže teď?
Přiložil ucho ke dveřím a zaměřil se na telepatii. Slyšel kroky, ale žádné hlasy. Bystrozoři byli v pozoru. To nebylo moc dobré.
'Dino?' poslal své tetě myšlenku. 'Potřebuji rozptýlení'.
Žena neodpověděla, ale menší výbuch vypovídal sám o sobě. Chlapec se soustředil opět na myšlenky bystrozorů, ale ty se točili kolem výbuchu a dveří si nevšímali. Použil na sebe tedy zneviditelňovací kouzlo a oteřel potichu prastaré dveře.
Všichni hleděli na dveře a nevěděli, co mají dělat teď. Mají se jít podívat, anebo hlídat?
Harry se zarazil. Co vlastně hlídají? Tu knihu rozhodně ne. Zdá se, že jí ministerstvo k ničemu nepotřebuje, nebo se jim nezdá nijak důležitá, tak proč sakra tu jsou tihle? Že by to bylo úplně něco jiného? Ale co?
Použil telepatii, ale bystrozoři nemysleli na svůj úkol a tak zklamaně přešel ke dveřím, které měli vést k oblouku. Bedlivě pozoroval bystrozory a přitom nepatrně stikl kliku. Nešlo to moc hladce. Dveře se zdály zaseklé, ale trocha magie a bylo.
To co uviděl, jej překvapilo. Stupínky zde stále byly. I pódium se s obloukem, jen oblouk se rapidně změnil. Už se nezdál tak obyčejný. Hlasy utichly, závěsy se vlnily a občas odhalily podivný obraz krajiny, kterou zakrývaly.
Chlapce však víc zaujaly ornamenty kolem celého kamenného oblouku. Nebyli však vybledlé, ani poničené, jak by s někdo kmohl myslet. Ne... tyhle byly zářivé, jasné a... děsivé.
Harry se otřásl. Co tohle mělo znamenat? Jsou ti tvorové, které potkal, z toho oblouku? A kam ten oblouk vedl?
Byl zvědaví, ale něco jej současně varovalo. Něco se linulo z oblouku. Nějaký podivný druh magie. Harry netušil, co se to s ním děje, ale najednou byl rozpolcený. Chtěl a nechtěl prozkoumat tu podivnou kajinu.
Menší výbuch jej přivedl zpět do realiti a raději se tedy rozhodl stáhnout. Musel si o tomhle s někým promluvit.
Napadlo jej, že bystrozoři hlídají právě oblouk smrti. Ale... je to opravdu oblouk smrti? Ještě jednou sepodíval na oblouk. Závěs se zavlnil a jemu se zastavil dech.

"Byla tam dívka," vzpomínal. "Krásná," zamumlal a zrudl Harry.
Seděl v domě své babičky a vyprávěl svým přátelům o tom, co uviděl a zažil.
"Takže oblouk není spojení mezi světem živých a mrtvých?" zamumlala Dina. "Tak co to tedy je?"
"Existuje jedna legenda," ozval se Uregen. "Vypráví o tom, jak kdysi dávno na tuhle zemi přišli démoni. Pomáhali lidem se zdokonalit. Učili nás vědě... určitě je budete znát z různých mytologií," ušklíbl se. "Ale nikdo neví, jak skutečně vypadali. Každopádně. Lidé se démonům klaněli. Jenže pak je zradili. Toužili po moci, kterou démoné měli. Byli totiž spojeni s živly a ovládali je," dodal, když na něj všichni nechápavě hleděli. "Bylo pět druhů. Ohňový démon byl vzpurný, náladový," mrkl na Harryho. Ten něco zabrblal, ale poslouchal. "Vodní zas byl klidný a mírný. Zemský rozvážný. Vzdušný hravý a veselý. A energický byl zase mocný a spravedlivý. Lidé si na ně tedy počíhali a když spali, nalili jim do krku jed. Démoni umírali v mukách a lidé přijímali jejich energii, které při své smrti uvolnili. Tak zvnikli kouzelníci," prohlásil.
Všichni se otřásli. "To je příjemná představa," sykla Sophie.
Uregen jen přikývl a pokračoval. "Když se to zbytek démonů dozvěděl, rozzuřili se. Zaútočili na lidi, ale ti ovládali stejné kouzla, jako oni. Sice to moc neuměli ovládat, ale bylo jich více, byli menší a rychlejší. Takže nakonec vyhnali démony. Zatlačili je až na místo zvané Pohřebiště. Je to někde v Londýně. Možná právě na místě, kde stojí oblouk smrti. Vlastně by to bylo logické," zamyslel se. "Ale to není důležité. Na tom místě se lidé s démony střetli. Jejich magie se propojila a explodovala. Na tom místě se prý vtvořila trhlina, která pohltila přeživší démony a lidi. Jen pár z nich to přežilo. Aby se lidé a démoni nemuseli více stýkat, vytvořilo se něco, co mělo zabránit samovolnému průchodu," pokrčil rameny Uregen.
"Tak jak se sem tedy dostali?" nechápal, Chad.
"Slábne to," zamumlal Harry. "Sirius tím propadl a vtáhlo ho to. Nevymrštilo ho to ven, jak by mělo, tedy... pokud jsem to správně pochopil, tak by to tak mělo fungovat," podíval se na vůdce upírů.
"Jo, mělo," přikývl.
"Proč tedy prošli? Aby se pomstili, že jsme jim vzali magii?" zabrblal Moren.
"Nejspíše," přikývla Sophie. "Uvidíme, co nám řeknou ti nahoře, pokud něco řeknou, ale mám podezření, že tohle bude hodně špatné."
"Lepší dobu si vybrat nemohli," utrousila Dina. "Když začne válka s Voldmeortem. Budeme se ještě muset strat o pitomí démony, kteří se chtějí pomstít za něco, co se odehrálo před čtyřmi tisíci lety místo, abychom drželi v šachu Voldemorta."
"Myslím, že se v něčem pleteš, drahá," ozvala se Sophie. "Pokud je to tak, jak řekl Uregen, jedná se o bránu dimenzí," prohlásila. Ovšem nechápavé pohledy jí donutili vše vysvětlit. "Dimenze závisí na prostoru a času. Tady je jasně daný čas a prostor. Tam může být jiný čas a prostor. Tady uplyne měsíc, tam třeba rok."
Všichni vytřeštili oči.
"Takže pro ně to může být včera? Ale také třeba několik milionů let?" vydechl Harry. "Tak to je něco," hvízdl, když Sophie přikývla.
"Co budeme dělat?" strachovala se Dina.
"No..." zamumlala Moren a pohlédl s podivným pohledem na Harryho. Ostatní učinili totéž. Chlapec se zarazil.

Brousek otevřel opět oči.
Byl pořád na tom samém místě, jako předtím. Jenže teď se tady Potter neobjevil. A byl to vůbec Potter? Neměl tušení
Ovšem nevěděl také nic o svých lidech. Přežili to? Jsou v pořádku? Nebo jsou mrtví? Padli do zajetí nebo byli také zachráněni? Velitel netušil a odpovědi se obával. Byla to jeho chyba, neměl toho démona tolik provokovat a hlavně si měl všimnout, že tam není sám. Jak mohl být tak hloupí?
Pokusil se pohnout, ale ostrá bolest hlavy mu to neumožnila. Chtěl se o to pokusit znovu, tentokrát pomaleji, ale bolest se ozvala dříve, než čekal.
"Mám vám donést lektvar?" ozval se povědomí hlas. Brousek se otočil a hleděl do očí Haryho Pottera.
Velitel si ho podezřívavě prohlížel, ale nakonec přikývl. Doufal, že jed by dokázal ponat.
Když se Harry vrátil i s flakónkem, velitel stále ještě ležel a hleděl do stropu. Podal mu tedy lekvat. Brousek jej přijal, ale než se napil, bedlivě ho zkontroloval. Když nic nenašel, pokrčil rameny a maličko usrkl. Když ani pak nic nezjistil, vypil lekvar.
"Co se stalo s mými lidmi?" sykl. Bolest už jej začínala opouštět a tak se nejistě posadil. Byl neskutečně unavený a vyčerpaný. Hlava se mu mírně zamotala a na chviličku dokonce nic neviděl, jak se o něj pokoušeli mdloby, ale ustál to.
Harry mu dal čas na vzpamatování. Trpělivě stál u Brouskovi postele a když viděl, že už je veliteli o trochu lépe, mohl začít odpovídat.
"Všichni jsou v pořádku. Ještě se sice neprobudili, ale nemělo by to dlouho trvat," ušklíbl se. "Měli jste štěstí, že jsem byl kousek," zazubil se.
"Ty?" vydechl překvapeně. "Jak?"
"Překvapil jsem je," pokrčil rameny. "Asi to nečekali a tak se raději stáhli."
To jsem spala tak dlouho?" vyděsila se.
"Ani ne," pokrčil rameny. "Byli jste v bezvědomí je chvíli."
"Ale i tak," zamrmlala. "Co ostatní?"
"V pořádku," ujistil jí, ale viděl, že se ptá jen ze zdvořilosti. "Měla by jste spát."
Chvíli nad tím muvažovala, ale pak si přeci jen lehla a usnula.
"Zítra budete moci chodit," podotkl a odešel. Zašel ještě za jedním bystrozorem, který však stále ještě spal, i když se měl brzy probudit. Byl nervózní a tak u něj zůstal. Chtěl se ujistit, že nenastanou problémy a navíc, chtěl trochu přemýšlet.
Když se do rána neprobudil, nechal na stole lahvičku s laktvarem a šel na zahradu. Tam na něj čekala Sophie.
"Vyzkoušíme si telepatii," usmála se. "Budeš to muset umět, abys mohl vyléčit Teodora," prohlásila. Harry přikývl a dali se do práce. Chlapec hledal potřebný myšlenky a sestavoval je. Sophie viděla celý svůj život tak, jak měl být. Viděla i věci, které si už nepamatovala.
"Výborně," usmála se na něj. "Na tohle máš nadání," poukázala na fakt. "Jen kdyby ti tak šla i černá magie s bílou a obrsanou," povzdechla si.
Celý den pak proseděl v knihách a učil se kouzla. Jednou seděl nad knihou, když ho vyrušil Brousek.
"Neruším?" ušklíbl se.
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Nijak mi to nevadí."
"Co to děláš, Pottere?"
"Učím se kouzla," povzdechl si. "Kvůli Vol... no... však víte," mávl rukou.
Brousek si ho zamyšleně prohlížel. "Dávaj ti zabrat, co?"
"To jo," pokýval smutně hlavou. Když vyčetl z jeho myšlenek, že se jedná o lidi celkově.
"Měli by pochopit, že děti toho moc nezvládnou proti zkušeným kouzelníkům."
Harry se zašklebil. "Jistě," přikývl. "Rád bych měl nějakou zkušenost. Navíc, nemám na výběr. Musím ho zabít já."
Muž se na něj nechápavě podíval.
"Jedná se o věštbu."
"Takže je to pravda?"
"Ano, je to pravda."
Velitel se zamyslel. "Tohle tedy hledal na odboru záhad? Věštbu? Proč?"
"Aby věděl, proč mě tenkrát nezabil. On slyšel jen část, nebo aspoň jeho služebník," zavrčel. "Ten mu to řekl. Jenže Voldmeort byl poražen a on chce vědět proč."
"Co se v ní říká?"
Harry chvíli přemýšlel, ale nakonec mu všechno řekl. Brousek bedlivě poslouchal. Chlapec si ani neuvědomil, že je pozoruje pár smaragdových očí. Sophie se usmívala. Harry si nějakým způsobem vždy dokázal získat srdce kohokoli chtěl.
Chlapec mluvil klidným, přesto smutným hlasem, který dával jasně najevo, že o sobě pochybuje, že si ničím není jistý. Nebylo na něm v tu chvíli nic silného, nic sebevědomého a hlavně silná bolest z toho, co bude následovat.
"Umřel Sirius a po něm budou umírat i další. Nejsem dost dobrý, abych mu mohl teď vzdorovat. On sílí každým dnem je mocnější a já prostě..." povzdechl si.
Brousek si ho prohlížel. "Ty-víš-kdo je taky jen člověk. Každý z nás nějak začínal. Dokážeš to," prohlásil nakonec. "Zvládl jsi odehnat démony. Co bys ještě chtěl? Smrtijedi jsou silní a jejich vůdce ještě víc, ale on má své slabiny," ušklíbl se.
"Ale najít je není tak jednoduché," zašklebil se.
"Všechno jde," ušklíbl se velitel.
"Všechno právě ne," zavrtěl Harry hlavou. Zvedl se a odešel. Potřeboval být teď sám. Hlavou mu výřilo mnoho myšlenek na jeho vlastní život. Tolik si přál být s rodiči, ale zase, kdyby s nimi byl, pozal by to, co poznal doposud? A měl by vůbec rodiče? Nevil přeci byl druhá možnost věštby, ale jeho rodiče zešíleli.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama