1.kapitola (D)

22. srpna 2008 v 22:24 | sabrine |  Duše (sabrine)
1. kapitola

Duše bloudící hřbitovem. Tak to bývá, pomyslí si někdo, ale tady jeho tělo neleží. Co tu tedy tato duše chce? Chce snad zapomenout? Ne, chce vzpomínat, proč byla potrestána. Chce myslet na bolest, díky které chtěla vrátit život, aby ona mohla svůj ztratit. Chtěla smrt, chtěla odejít za mrtvými, aby je viděla.
Pohledem zachytila náhrobek Toma Raddla. Zde tedy ležel muž, jehož syn byl příčinou mnoha životů. Lord Voldemort, jak si jeho syn říkal, vraždil v minulosti tak moc, že se lidé dodnes báli říci jeho jméno, když byl poražen, ale pak…
Duše smutně sklopila hlavu. Pak se opět vrátil.
Postava se podívala na místo, kde je viděla. Matka a otec. Mluvil s nimi. Mluvil i s ním, se Cedrikem.
To jeho život, chtěla duše, vyměnit za svůj. To své rodiče chtěla tak moc vidět. Zapomněla však na ostatní. Na svého kmotra, na své kamarády. Zapomněl žít a ztrácela se ve vzpomínkách na toto místo. Vzpomínala tak, že byla za své činy ztrestána.
"Vyměnit život?" smálo se bílá světélkující koule, před kterou se duše objevila. "Chceš zemřít? Nevážíš si života čaroději! Zapomínáš na to, co máš a myslíš na to, co mít nemůžeš!"
Nemluvila, nemohla. Duše jen hleděla na mluvící světlo.
"Čeká tě trest. Tvrdý trest ale věř, že pak pochopíš!"
Duše se začala rozplývat a popadat do tmy i světla až dopadla před umírající holčičku, kterou musel sledovat. Dívat se, jak umírá a to jen kvůli smrtijedovi, který se nedávno vrátil ke svému pánovi. Tehdy duše pochopila svůj trest, ale nelitovala.
Teď tu stála a hleděla na náhrobek. Otec synem zavražděn. Žena s mužem… vnukem zavražděni.
Postava se otřásla. Cítila v sobě to, co před nedávnem. Bolest a vinnu.
Začala mizet. Další trest.
Všude bylo bílo. Jen krémové závěsy dávaly pokoji lepší výzdobu.
Na posteli však leželo dítě. Malá holčička, která plakala bolestí.
"Bolí mě bříško," skučela.
Maminka nad ní stála a plakala stejně, jako její otec. Jen doktor stál vzadu a mnul si oči. Harryho tohle místo oslovilo. Zůstal při holčičce, ale přitom pohlédl ven. Hleděl do prosté ulice jakéhosi města.
Bylo to místo, kde žili chudí. Chudá čtvrti. To znamenalo, že tahle nemocnice byla stvořena pro nebohé lidi, kteří neměli peníze. Chlapec se pozorněji podíval na lidi u dívčina lůžka. Muž i žena měli prosté oblečení, které muselo být již starší. Svěsil hlavu. Připadal si hrozně.
Najednou pochopil, v čem je jeho trest. Obklopila ho bílá mlha.
"Pochopil jsi?" ozvalo se zase to bílé světlo.
"Ano," svěsila duše hlavu.
"Lidé umírají a ty se tu trápíš nad něčím, co nelze ovlivnit. Co jsi pochopil?"
"Já, zapomněl jsem žít. Zapomněl jsem, že můj problém, můj smutek je zbytečný. Jsou lidé, kteří mají větší právo na to, co jsem si přál. Nikdy jsem rodiče nepoznal, a ač je chci poznat, jsou pro mě cizí, ale těm co umřela matka nebo otec ve větším věku, mají právo být s nimi víc."
"Ano i ne, ale budiž. Trest už by stačil. Jdi!"
"Moment," vyhrkl Harry. "Kde bylo to poslední místo?" zeptal se.
Světlo mlčelo. Snad přemýšlelo, snad ne. "Ve Skotsku je město, Greenwich, tam v chudé čtvrti je tahle nemocnice."
"Děkuji," zašeptala duše a začala se rozpadat.
"Vykročil jsi na svou cestu, Harry Jamesi Pottere. Uvidíme, jestli ji pochopil a zda uděláš dobře nebo špatně."
V Kvikálkově se po dlouhé době probudil chlapec. Za pár dní mu mělo být patnáct, ale to jeho nezajímalo.
Popadl všechny své věci a naházel to do kufru. Nyní však, ale musel něco zařídit. Vytáhl své jediné peníze, které si prací vydělal a vydal se koupit si nějaké oblečení, aby mohl uskutečnit svůj plán.
Vyšel z domu a zarazil se. Viděl jinak. Už neviděl jen to, co mu dovolili oči. Viděl i muže, který musel mít na sobě neviditelný plášť. Nevšímal si ho, i když v něm poznal svého bývalého profesora. Lupin jej následoval. Harry se nijak nesnažil jej setřást, nechtěl, aby zjistil, že ho vidí.
Došel do místního obchodu a rozhodl si koupit mikinu s kapucí, nechtěl, aby ho někdo poznal, až bude něco vyřizovat.
"Dobrý den," ozval se ženský hlas prodavačky.
"Dobrý," přikývl Harry.
"Budete si přát?" vyptávala se žena.
"Nějakou mikinu s hlubokou kapucí a pokud možno co nejlevnější."
Žena se mírně podivila, ale rozhodla se zákazníkovi vyhovět. Harry v zrcadle zpozoroval Lupina, který ho zadumaně pozoroval.
"Tady," podávala mu jednu, která byla bleděmodré barvy, ale barva pro Harryho nic neznamenala, potřeboval ji jen na jednu jedinou věc, aby jej nikdo nepoznal. Zalezl do kabinky a tam si ji vyzkoušel. Vyzkoušel si i kapuci a musel se usmát. Vůbec mu nebylo vidět do obličeje.
Vyšel ven, poděkoval, zaplatil, odešel. Nic víc. Lupin nechápal, o co mu jde. Neustále jej následoval, aniž by tušil, že jej může Harry vidět.
Harry vešel do domu, tam už za ním jeho doprovod nešel, a vyběhl do svého pokoje. Opatrně položil mikinu na postel a zamyslel se. Pokud Lupin zná barvu jeho mikin, mohl by ho poznat, pokud by na tom místě byl a to Harry nechtěl.
Vzal do ruky svůj školní kufr a otevřel ho. Začal zkoumat, co bude potřebovat a co nikoli. Docela si s tím vyhrál. Udělal si dvě hromádky. Jedna byla na vyhození a druhá zase na cestu. Neviditelný plášť si položil na postel, bude ho potřebovat. Vytáhl Pobertův plánek a zarazil se. Co s tím? Chvíli si ho prohlížel. Byl na rozpacích, má jej poslat Ronovi anebo si ho nechat?
Rozhodl se, že tohle ještě nějak vyřeší. Vzal mikinu a přemýšlel, pak se ušklíbl. Nejednou už musel prát a tak věděl, že když si nedá pozor, prádlo se obarví. Vzal křiklavě červené triko, které pouštělo už jen v normální vodě. Mikinu s trikem hodil do pračky. Přidal maličko prášku a pak to spustil a díval se, jak se voda v pračce mění na světle červenou.
Odešel do svého pokoje a začal si vypisovat všechno, co bude potřebovat. Chtěl se učit kouzla, ale i něco jiného. Hlavně však chtěl pomáhat lidem a to znamenalo, zabít Voldemorta a jeho smrtijedy.
"Porazím je a osvobodím všechny, kteří kvůli němu trpí. Slibuji, že nebudu mít předsudky, a budu spravedliví k těm, co si to zaslouží a krutý k těm, co jsou zlý," v očích mu plály žhavé plamínky hněvu. "A pak se uvidí, Voldemorte, kdo z nás dvou je silnější."
Pračka doprala a Harry vytáhl červené tričko s vybledlou, červenou mikinou. Dal to vysušit a zase se vrátil do pokoje. Dursleyovi nebyli nyní doma, takže si mohl dělat, co chce. Ještě několikrát se podíval do seznamu, co bude potřebovat a ještě něco přidal.
Spokojeně pročítal krátký seznam, který se promění v horu nákupu.
"To zase bude legrace," pomyslel si s ironií v hlase.
Rychle vzal něco málo z ledničky a chystal se na každodenní práce. Vzal lux a začal luxovat koberce v domě, stihl pak ještě vytřít a uklidit prach. Dělal to už automaticky. Byl to pro něho zavedený program, který si netroufal vynechat.
Když už měl to, co musel udělat, vydal se do koupelny. Nijak se nezměnil, byl pořád stejný.
Tušil, že byl mimo týden, ale Dursleyovi byli pryč a tak se nic nestalo.
Napustil si horkou vodu do vany a ponořil se do ní. Spokojeně se rozvaloval ve vodě, která smívala z jeho těla nečistotu, ale i veškeré starosti.
Nemyslel nyní na nic, jen na to, co se bude dít dál. Netušil, co se všechno seběhne, když odejde, ale rozhodl se, že to uskuteční a nehodlal couvnout. Vždyť se brzy vrátí a pak? Netušil, zda se k němu jeho dva přátelé budou i nadále znát, netušil, zda jej Sirius stále bude mít rád, nebyl si jistý ničím.
Vylezl ven a osušil se. Vzal svou novou mikinu s trikem a ukryl je u sebe v pokoji, protož věděl, že se mohou každým okamžikem vrátit jeho příbuzní.
Obezřetně se rozhlédl po ulici a ušklíbl se. Lupin tam doposud stál a znuděně zíral kamsi do dáli.
"Proč mám chuť si z něj vystřelit?" zamumlal chlapec. Škodolibě pohlédl na svůj neviditelný plášť.
Lupin doposud tál před domem a nudil se, když se za ním ozvaly kroky. Znejistěl, jelikož nikoho neviděl.
"Kdo je tam?"
"Zajímavá otázka, mohu položit tu samou?" bavil se Harry na Lupinův účet.
"Odpověz," zavrčel Náměsíčník.
"No," zašeptal Harry a pohyboval se, takže to najednou znělo, jako závan větru, což Lupina nijak neuklidnilo.
Pomalu vytáhl hůlku, což Harry viděl moc dobře.
"Co jsi zač?" zavrčel výhružně, ale moc jistě to neznělo.
"Proč… to… chceš… vědět?" zašeptal a stále se pohyboval kolem vlkodlaka, přitom se točil, takže se hlas najednou ozýval ze všech směrů. Což Remuse znejistělo, netušil totiž, kam má mířit.
"Co tu chceš?" vykřikl.
"Odpověď…" prohlásil tichounký hlasem, jako by byl daleko.
Lupin polkl. "Na co?"
"Co tu chceš? Tohle je moje místo, můj ráj, nemáš tu co pohledávat… smrtelníku," Harry musel zadržet výbuch smíchu, když viděl Lupinovo zděšení.
"Někoho hlídám," odsekl.
"Myslíš jeho? Mou příští oběť? Ztráta času… ztráta času…," zamumlal a zdrhl.
V pokoji se zhroutil na podlahu a ječel smíchy, až mu tekly slzy.
"Tohle stálo za to," chechtal se.
Utřel si slzy a nasadil klidný výraz. Otevřel okno a vyhlédl do poklidného a tichého odpoledne.
Lupin tam doposud stál a zděšeně hleděl do ulice, kudy se Harryho hlas ozval naposledy. Chlapec vlastně nijak nelhal. Byla to ztráta času a on opravdu byl sám svou vlastní obětí.
"Za chvíli se ze mě zblázní," ušklíbl se a zavřel dveře. Lupin ještě vzhlédl a podezřívavě se zamračil. Měl pocit, že si z něj jistá osoba vystřelila. Najednou dostal Harry bláznivý, přesto však dobrý, nápad. Pokud chce zmizet, musí zabránit tomu, aby se za ním hned nevydali a k tomu mu mohl dopomoci ten podivný "duch", který se dnes setkal s jedním z nejlepších přátel jeho otce. Rozhodl se, že zítra vstane velice brzy a pak se uvidí, co bude dál.
Následujícího rána se podíval nenápadně z okna. Před branou uviděl jakéhosi podivného, neupraveného čaroděje, který byl opět pod neviditelným pláštěm a nebyl sám. Nedaleko postával Lupin a vražedně hleděl do okna.
"Asi nezapomněl na ten včerejšek," uchechtl se Harry. Naházel na sebe různé oblečení i se svým výtvorem, pak už jen nahodil neviditelný plášť a vyrazil. Protáhl se, stejně jako včera, oknem v obývacím pokoji, které pak zavřel, ale tak, aby se mohl zase dostat zpátky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama