1. kapitola (Ř)

22. srpna 2008 v 22:37 | sabrine |  Řád dobra (Sabrine)
1. kapitola

Harry Ron a Hermiona běželi lesem. Nevěděli, kde jsou. Jediné co věděli je, že se chtějí dostat co nejdále od podivných lidí v maskách, kteří nyní dělali problémy lidem z ministerstva tím, že nechali nad sebou levitovat rodinu mudlů.
Hermiona byla v obličeji bílá jako křída. "To bylo naprosto odporné," vzlykla.
"Jo, to jo," zavrčel podrážděně Harry.
Najednou uslyšeli jakýsi šum. Nijak tomu nepřikládali patřičnou váhu. Co by to mohlo znamenat? Nějaký zajíc? Jenže pak se objevilo jakési světlo. Nebylo nijak světlé. Spíše jakýsi záblesk tmy a světla v jednom.
Harry najednou pocítil podivný nárůst magie a pak vše utichlo, ale přesto se cítil nějak divně.
"Co to bylo?" vydechl Hermiona a její hlas zněl jaksi podivně. Jakoby jí ani nepatřil a přesto na ní byl naprosto přirozený.
"Nemám páru," vydechl Harry a zarazil se. I jeho hlas byl jaksi divný a svým způsobem přirozený.
"Taky se cítíte tak divně," otázal se Ron.
Harry přikývl.
Najednou se před nimi objevil Pytloun.
"Co tu děláte takhle sami?" otázal se jich zmateně, když zjistil, kdo jsou.
"Totiž, v kempu došlo k nepokojům," začal Ron. "Někdo se tam zmocnil rodiny mudlů…"
"Sakra," zaklel čaroděj a rázně se přemístil pryč.
"Co to jako mělo zase být?" zavrčel Harry.
"Tak to netuším, kamaráde," pokrčil rameny Ron.
Harry si ještě lámal hlavu s tím, kam se mu poděla jeho hůlka a co se stalo s Winky.
Všude kolem byl klid.
"Chudáci mudlové," zašeptala Hermiona.
"Jo, to bylo odporné," přitakal Ron.
"Myslíte si, že jim pomůžou?" nadhodila dívka.
"Jistě," prohlásil Ron. "Však je dostanou."
"Co kdyby tvůj taťka chytil Malfoye?" nadhodil Harry. "To by byla legrace," uculil se. "Už přeci dlouho po něm jde."
"To jo," usmál se Ron. "To by se náš Draco tolik nevytahoval."
"Neslyšíte něco?" vydechla Hermiona. Oba chlapci zpozorněli. Nic neslyšeli, ale po chvíli se ozval podivný zvuk. Neznělo to jako zvíře a ani jako běžně mluvené slovo, ale bylo to spíš jako nějaké zaklínadlo.
"MOSMORDRE!"
Harry se pokoušel prohlédnout temnotou, odkud hlas vyšel, ale místo toho z oněch míst vyšlo cosi zeleného, to pak vystoupalo k obloze.
Celý les propukl v jekot lidí.
Chlapec s jizvou na čele hleděl na podivný znak, který byl jakoby součástí oblohy. Obrovská zelená lebka, z jejichž úst vylézá had.
"Harry," vyjekla Hermiona. "Musíme pryč!"
"Proč?" nechápal chlapec.
"To je jeho znamení," vydechla Hermiona vystrašeně. "Musíme hned pryč!"
"Voldemortovo?" vypravil ze sebe Harry.
"Jo! Honem, musíme pryč," zatahala ho za rukáv. Najednou je Harry strhl na zem.
Nad jejich hlavami začala létat kouzla.
Různé paprsky jim čechraly vlasy a různě se proplétala a vybuchovala jim nad hlavami. Harry cítil pach trávy. Natočil hlavu a uviděl, jak se k nim blíží v kruhu několik kouzelníků.
"Nechte toho!" vykřikl jemu dobře známí hlas pana Weasleyho. "Dost! Mám tam syna!"
Čarodějové přestali pálit kouzla a trojice se konečně mohla zvednout.
"Kdo z vás to vyčaroval?" vyštěkl pan Skrk.
"My jsme nic neudělali," ohradil se Harry.
"Jste v pořádku?" strachoval se pan Weasley.
"Jo," vydechla otřeseně Hermiona.
"Nelžete mi tu, bylo vyčarováno tady odsud," obvinil je Skrk.
"Barty, jsou to ještě děti, nemohli to udělat," hájil je pan Weasley. "Odkud to přišlo?" otázal se trojice.
"Támhle odtud," vypravil ze sebe Ron a ukázal to temnoty stromů.
Pan Diggory se tam hned vydal a ostatní zamířili hůlkami na ono místo.
Viděli, jak se postarší muž prodírá křovím a bedlivě hledá provinilce. Po chvíli vyjekl. "Pane bože, to přeci není možné."
Po chvíli se vrátil i s drobným tělíčkem v náručí.
"Winky," vydechla Hermiona zděšeně.
"Amosi, to nemyslíš vážně," vykřikl pan Weasley. "Jak by to mohla udělat? Vždyť ani nemá hůlku."
"Ale ona jí měla," prohlásil Diggory a ukázal všem kouzelný proutek. Hned nato přivedl skřítku k vědomí a začal jí vyslýchat. Harry se zaměřil na hůlku a vydechl. "Ale to je moje hůlka."
"Aha, tak tvoje?" stočil na chlapce s jizvou svou pozornost. "Takže to jsi byl ty?"
"Já jsem jí ztratil," ohradil se Harry.
"Tak ztratil?" ušklíbl se. "Tak to se ještě uvidí," zavrčel.
"Amosi," okřikl ho pan Weasley. "Nezapomínej, s kým mluvíš."
"Příběh toho chlapce snad znáš," zavrčel Skrk. "Stejně jako můj. Obviňuješ někoho, kdo by něco takového nikdy neudělal. Obvinit Harryho Pottera z něčeho takové? A mě? Pokud obviňuješ mou skřítku, obvinuješ i mne."
"Já, omlouvám se," sklopil oči pan Diggory.
"A co se týká tebe, skřítko, neuposlechla jsi příkaz," otočil se pan Skrk na Winky.
Stvoření se začalo třást a vzlykat. "Prosím, pane…"
"Neuposlechla příkaz?" vyjekla Hermiona. "Měla strach. Copak to nechápete?" křičela. "Nechal jste jí hlídat místo na stadiónu a ani nepřijdete a přitom má strach z výšek," vyčítala mu. "A teď, dostala strach z toho, že se jí zmocní a vyzvednou do VÝŠKY. Chápete to? Každý má strach a ona chtěla pryč."
"To jí však neomlouvá. Navíc, je to moje skřítka slečno a já s ní bude zacházet tak, jak uznám za vhodné," prskl Skrk.
Hermiona pěnila vzteky. Harrymu byla skřítky také líto a Ron na tom byl stejně. Ještě před chvílí byl jiného názoru, ale to světlo je jakýmsi záhadným způsobem změnilo.
"Takže, vypadá to, že dostaneš něco na sebe," prohlásil k Winky.
"Ne… pane… prosím… prosím," plakala.
"Pojďte děti," popostrkoval je pan Weasley směrem ke kampu.
Šli mlčky. Harry přemýšlel nad tím, kdo mu sebral hůlku a kdo vyčaroval to znamení. Podíval se do stínu stromů. Přísahal by, že je někdo sleduje a dokonce zahlédl i lesk očí. Zaměřil se na tu stranu.
"Harry?" ozval se pan Weasley. "Pojď, necourej se."
"Jo. Přijdu pak za vámi," houkl.
Pan Weasley se zamyslel. Má s ním zůstat, ale pak si všiml, že jsou nedaleko konce lesa a dokonce viděl záblesky fotografů. Kdyby se něco stalo, všichni by to věděli.
"Dobře, ale nezdržuj se tu," prohlásil nakonec.
Když odešli, vyšel ze stínů stromů jakýsi muž. Byl neskutečně podobný Siriusovi, ale Harry poznal, že to není Tichošlápek.
"Kdo jste? A proč nás sledujete?" vyštěkl Harry.
"Rád tě poznávám, Harry Pottere," mírně se poklonil muž. "Jmenuji se Regulus Black."
"Těší mě," prohlásil jedovatě.
"Nedivím se, že mi nevěříš," zašeptal. "Potřebuji však s tebou mluvit, ovšem bude to na dlouho."
"Dobrá, ale kdy a kde?" vypravil ze sebe nedůvěřivě Harry Potter.
"Zítra, tady," prohlásil. "Přijď sám." Otočil se a odešel.
Harry se vydal ven z lesa. Rychle se propletl kolem fotografů a novinářů. Šel v zamyšlení ke stanům. Pořád měl hlavu plnou nových událostí.
Druhý den se vypravil na určené místo. V lese bylo poměrně šero a tak bylo vidět o něco málo lépe, než včera večer.
"Jsem rád, že jsi přišel," ozval se hlas nedaleko něho.
Harry se soustředil na místo, odkud hlas vycházel a chlapec rozeznal rysy postavy. "A ukázat byste se nechtěl?" prskl.
Muž s úšklebkem vyšel ze stínu a stanul Harrymu tváří v tvář.
"O čem chcete mluvit?" dotíral Harry.
"Dobrá, nebudeme tedy chodit kolem horké kaše," povzdechl si Black. "Takže. Můj milovaný bratříček," prohlásil s jakousi nechutí. "Utekl z Azkabanu."
"A díky za informaci, to jsem opravdu nevěděl," prohlásil ironicky chlapec.
"O to nejde. Vím, že ses s ním setkal a pomohl mu k útěku, ale tady jde o něco jiného. Sirius je obviněný z vražd a jde po něm ministerstvo, ovšem je tu jeden problém. V rodu Blacků se opatrovává jakási mocná dýka. Dýka, kterou vyrobili elfové. Po mnoho let sloužila dýka zlu, protože náš rod byl se zlem spjat. Jenže pak se začaly rodit děti, které měly jiné názory. Weasleyovi, Nymphadóra Tonksová, já a můj bratr. Ti se hned stali krvezdráci, ale ve válce umírali i zastánci zla. Dýka tedy zmizela z povrchu zemského. Abych mohl žít, musel jsem se přidat na stranu zla, ale nikdy jsem nechtěl zabít. Pán zla začal tuhle dýku hledat, ale nikdo z rodu jí neměl. Já byl pověřen jí najít. No a já jí…"
"Našel," vydechl Harry. "A? Dal jste mu jí?"
"Věděl jsem, co s ní udělá, a rozhodl jsem se, že si jí nechám, i když nejsem jejím strážcem. Dýka si totiž svého strážce vybírá sama, v jeho rukou je nejsilnější, ale i tak je velice mocná. Když se Temný pán dozvěděl, že jsem zradil, rozhodl se mě zabít. Předstíral jsem smrt, abych se skryl a spolu se mnou zmizela i tato zbraň, ale můj čas se krátí, před mnoha lety jsem byl otráven jedem a ten mě užírá velice pomalu. Nyní nastal čas, kdy můj život je na sklonku své cesty. Nemohu jít mezi krvezrádce a hledat mezi nimi strážce dýky, ale ty můžeš. Znáš Siriuse a tak se dostaneš i ke zbytku. Navíc, už jsi mu z Azkabanu pomohl a já si myslím, že právě on má být tím strážcem, ale jinak to může být kdokoli. Harry, pokud si dýka mezi nimi nevybere a zvolí si někoho ze zla, budeš jí muset zničit anebo zneužít, ale buď opatrný, tahle zbraň je moc silná. Navíc, pokud si zvolí strážce, může ti i ublížit. Ještě něco. Nikomu o ní neříkej, jen zbylým vyvoleným a strážci. Také se může stát, že dýka si ho nezvolí hned, ale třeba po týdnu vybírání si zvolí, že to bude tenhle, i když s ním trávíš všechen čas každého dne."
"Jakým vyvoleným?" vydechl. "O čem to mluvíte?"
"To se časem dozvíš," usmál se Regulus. "Tady máš dýku," podával mu pouzdro se záhadnou zbraní. Harry jí stiskl ve své dlani a vydechl překvapením. Jemná energie mu začala proudit tělem. "Je ti vše jasné?"
Chlapec jen přikývl.
"Sbohem Harry Pottere a hodně štěstí," rozloučil se muž. "Budeš ho potřebovat," zamumlal si pro sebe, když odcházel.
Harry tam jen stál a hleděl na zbraň ve svých rukou. Byla lehká, a když jí vytáhl, musel na ní oči nechat. Byla lesklá, čepel ostrá a nablýskaná. Rukojeť byla zdobená jakýmsi znakem. Veliké B prokvetlé ostrým šlahounem jakéhosi břečťanu. Harry typoval, že je to znak Blacků. Kolem pak byli diamanty, safíry, smaragdy a další drahocenné kameny. Všechny byli však v tmavé barvě. Byl to skutečně umělecký kousek. Harry tam i rozeznal jakési magické runy.
Po nějaké době se vrátil zpět do kampu a sedl si hned k ohni. Hleděl do tančících plamenů a přemýšlel nad svým úkolem, který nyní dostal a také uvažoval, kdo je nebo spíše jsou vyvolení.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama