16.kapitola (B)

11. srpna 2008 v 17:08 | zazo |  bystrozor (zazo)
16. kapitola

V očích mu zasvitlo. Nabylo to nijak dávno, co šel lesem, ale stejně mu to chybělo. Nyní se prodíral houštím a mířil k posvátnému háji, který stál uprostřed.
Měsíc zářil a ukazoval mu cestu. Ovšem to, že měsíc zářil, nebylo žádné štěstí. Právě naopak. Byl úplněk. Kolem se rozléhalo vzdálené vytí vlkodlaka a někde v dáli se cosi prohánělo. Nezajímalo ho to, zatím.
Nevšímal si vzdáleného klapot kopyt, které dozajista pařily kentaurům. Byl co nejtišší, nechtěl na sebe přilákat něčí pozornost, ne dokud se nebude vracet.
Nedaleko od něj se zatřpytilo jezero, u kterého popíjeli místní obyvatelé lesa. Harry měl nutkání jít se podívat zblízka, ale pak by nestihl setkání s bohyní. Potlačil to přání a vydal se dál. Musel projít kolem vesnice kentaurů a kolem stáda jednorožců. Nechtěl nikoho rušit. Ne, dokud to nebude nutné.
Miloval měsíční večery. Hlavně, pokud se může toulat sám a nikým nerušen. U otce se cítil tak svázaně. Nesnášel to tam. Miloval svou nezávislost, svůj úkol.
Stromy začínali řídnout a Harry pochopil, že je na konci své cesty.
"Konečně," ušklíbla se bohyně, která se zjevila uprostřed menší studně. Všude byl klid a mír. Na tomhle místě se nesmělo vraždit a ani se nějak bojovat. Takoví byl zákon zvířat.
"Omlouvám se, bohyně, ale je to sem daleko," poklonil se Harry.
Žena přikývla. Vypadala přesně jako v den, kdy zemřela. Nádherné, delší neupravené vlasy, na čele kovová čelenka s amuletem, zbroj, toulec se šípy a další zbraně.
Vypadala úchvatně. Byla to pradávná bojovnice, která se bála málo čeho. Všichni lovci k ní měli úctu, do té doby, než začaly hloupnout a povyšovat se nad ostatní. Pak nastali spory mezi těmi, co uznávali tuto bojovnici a těmi, co jí opovrhovali.
Tehdy se lovci rozdělili, aby se pak spojili v rozhodujícím boji.
"Harry James Potter," ušklíbla se. "Jak odporné, být připoután k takové rodině," odfrkla si.
"Nemám na výběr," pohodil vlasy.
"Nechybí ti les?" nadhodila.
"Hodně," přitakal.
"Nechceš utéci a zůstat tu," vábila ho tak, jako už mnohokrát.
"Proč?" ušklíbl se.
Pokrčila rameny. "Jsi lovec, dobrý lovec. Ty máš žít v lese," prohlásila vážně. "Jsi mladý, energický, proč se nechat svázat rodinou?"
Harry se uchechtl. "Protože je to moje rodina," pokrčil rameny.
Odfrkla si. "Potřebuješ se připravit na boj s Laikou a ne se válet doma," prskla. "Jsi pomalý. Normálně by ti cesta neměla trvat tak dlouho," odsekla.
Harry zrudl hanbou. Toho si byl dobře vědom.
"Takhle nikdy nevyhraješ," syčela pobouřeně žena. "Jsi lovec a jako takový máš žít mezi svými. Nebezpečí je tvé prokletí a smrt tvým vysvobozením."
Chlapec na ní pohlédl. "Já vím, paní," poklonil se. "Ale já…"
"Já co?" přimhouřila oči.
"Nemohu jen tak odejít. Nejde to," povzdechl si. "Otec mě má rád a já… já ho chci poznat."
"Hlupáku," prohlásila znechuceně. "Proto necháš propadnout svět do temnoty? Musíš se vzchopit Creavy. Jestli se sebou něco neuděláš, všechno zničíš!" vykřikla. "Tohle není legrace. Svět postrádá odvahu… ty jsi poslední lovec. Nemůžeš vyhrát… NIKDY nevyhraješ. TY… MUSÍŠ… ZABÍT… LAIKU."
Harry přikývl. "Ale…"
Ženě se v očích zablesklo. "Pokud chceš zůstat, mám podmínku. Denně budeš cvičit v lese!"
"Ano, paní…" zahuhlal.
"A pak je tu ještě něco, co jsem ti chtěla říci, Creavy," prohlásila. "Zapomeň na všechno, co by ti stálo v cestě. Musíš jí zabít…"
Zmizela dříve, než se Harry stačil zeptat, co tím myslí.
Jen tam stál a díval se na nebe. Hvězdy zářily, jako ještě nikdy předtím. Byly jasné a nádherné. Jako světýlka v obrovském moři nicoty.
"Copak asi představují," zamumlal. "Co se mi asi snaží říci?" Potřásl hlavou. "Jsem slaboch," zavrčel a jeho oči ztvrdly. "Už dost hraní. Už dost blbnutí. Jsem lovec, LOVEC… a to se nikdy nezmění… ať si ze mě udělají bystrozora, já nikdy neuhnu z cesty!"
Prudce se otočil a vydal se zpět. Nemyslel na nic. Ignoroval zvuky kolem sebe. Nevšímal si, jaký dělá hluk on sám. Byl příliš ztracen ve své mysli.
Kolem něj se rozzářily oči. Zastavil se.
"Ale, ale," ušklíbl se cherubín. "Náš malý lovec nedává pozor na cestu," rozchechtal se.
"Měl bych?" pozvedl obočí. "Nebojím se vás," zavrčel.
"Jsi slabý," zasmál se další. "Čím déle jsi mezi nimi, tím jsi slabší."
"Z lovce se stala snadná kořist," zanotoval skelet a přehodil si sekeru na druhé rameno. "Jsi ubožák."
Harry se otočil kolem dokola. Všude byl nepřítel. Cherubíni a skeleti. Nikdo jiný. Nejistě se podíval do míst, kde by měl být hrad Bradavice.
"Co budeš dělat?" ušklíbl se cherubín.
Harry na něj pohlédl a v očích měl podivně prázdno. Mira měla pravdu. Je zaslepený svou rodinou. Zapomíná co je jeho poslání. Zapomíná, co je pro něj hlavní. On miluje lesy, a přesto žije na hradě. Miluje nebezpečí, přesto doposud nebojoval. Většinu života zaslepil boji s mečem a jeho meč je pryč. Jeho vypůjčený meč rezavý v pochvě a on si jho ani nevšímá. Téměř se nemodlí a nevzývá své bohy.
Je pomalí a neuvažuje.
"Bojovat," prohlásil pevně, ale v srdci věděl, že už to není takové, jako to bývalo. Co se to s ním děje?
Vytáhl meč a zaujal základní postoj. Přesto v něm bylo cosi jemu cizího. Nechápal, jak ho pár měsíců mohlo tak změnit, ale pak si uvědomil něco, co ho dostalo. On volil pohodlnější cestu a zapomněl na tu tvrdou realitu. Upadl do klidu a to byla ta největší chyba. Teď se mu do boje nechtělo… proč… když může utéci do hradu a schovat se?
Nejraději by si vrazil pár facek. Takové hloupé myšlenky.
Cherubíni na něj vyslali pár kouzel, ale ty Harry zničil. Cherubíni měli hodně síly, ale měly neúčinná kouzla. Kouzelníci kouzla zdokonalovali, zatímco tihle tvorové ne. Proto vytáhli i oni meče. V hromadném boji pro ně bylo výhodnější kouzlit i bojovat mečem… toho si byl Harry vědom.
Nejprve se na něj vrhlo šest skeletů. Harry v duchu děkoval nepsanému pravidlu o cti, který jim zabraňoval bojovat ve více skupinách, než je možné, aby útočník zvládl. Mohli mít menší převahu, ale ne o tolik, aby byla oběť úplně bezbranná.
Bylo to sice riskantní ale fér.
Odrazil útok dvou seker a před jednou musel uhnout hlavou. Sekera mu proletěla kolem temene hlavy a srazila dalšího nepřítele, kterého zabila. I když byl skelet oživlá kostra, i on se dal zničit. Bylo to snadné. Stačilo mu useknout hlavu a to se právě povedlo jednomu z nich.
Už jich bylo pět. Uskočil před další sekerou, která se hluboko zaryla do dřeva stromu. Skelet se musel opravdu snažit, aby jí vytáhl. Zatímco se snažil, Harry vyřadil z boje dalšího z nich.
I když byli jen čtyři, neznamenalo to, že má vyhráno. Nyní se k nim přidal cherubín. Harry však nebyl bez zranění. To vůbec ne. Poškodil si při jednom výpadu zápěstí, kterého při pohybu bolelo, a měl dvě sečné zranění.
Něco ho ostře praštilo do hlavy a on zakolísal. V hlavě mu hučelo, ale přesto dokázal uhnout meči cherubína, který ho chtěl zabít.
Jen těsně ho minula sekera, která trefila cherubína.
"Jste neschopní," prskl další cherubín a ze zlosti zlikvidoval skelety. Harry se tomu jen ušklíbl. Zkrátka takovéhle spojenectví nedělalo dobrotu.
Po většinu času spolu jednotliví tvorové bojovali, aby přežili nebo aby si vyříkali některé spory. Teď však tihle tvorové měli spolupracovat. Všem bylo jasné, že něco takového je holí nesmysl, který dlouho nevydrží. Vždycky dojde k nějakému sporu a oni napadnou své spojence.
Neudělali by to, kdyby tu nebyl Harry sám, ale teď si s tím nemuseli dělat hlavu. Jeho mohou porazit sami cherubíni. Sice byli jen čtyři, ale i to stačilo na to, aby jej zabili.
V očích mu svítilo odhodlání, ale kolem něj se stahovala temnota. Věděl, že pokud udělá chybu, zemře. Stačí i jen nepatrná chybička, které by si býval nemusel ani všimnout a bylo by.
Cherubín se na něj podíval. "Jsi zvláštní, Creavy nebo Pottere, nebo jak se vlastně jmenuješ, ale jedno je jasné… zemřeš. Proč tedy bojuješ proti něčemu, co neporazíš?"
"Protož věřím v naději," prohlásil. "Protože nechci, aby svět ovládla temnota."
"Sám jsi temnota. Jsi téměř jeden z nás," prohlásil tvor. "Proč se otáčíš k nám zády, když jsi stejný?"
"Nejsme stejní. Já jsem já… jsem v jádru pořád člověkem, i když tomu tak není."
"Hlupáku," sykl cherubín a sekl mečem. Harry uskočil, ale stejně mu ostří škrtlo o břicho. Harry se uchopil za ránu, která ošklivě krvácela, ale hlavně hodně pálila.
"Nikomu na tobě nezáleží," prohlásil cherubín nevzrušeně. "Nikomu…"
"To… není pravda," vydechl a pokoušel se zastavit krvácení, které mu ubíralo potřebné síly.
"A kdo tedy přijde, když zavoláš o pomoc?" nadhodil cherubín. Harry mlčel a jen hleděl do země. Pevně sevřel ruku, kolem rány, aby se krvácení omezilo. "Uvažuj, Creavy, uvažuj…"
Harry vzhlédl, ale byl tam sám. Zničeně dosedl na zem. Párkrát zakouzlil hůlkou a vyléčil se. Mrzelo ho, že sebou nevzal Tabytu. Jistě by mu pomohla.
'Kdo přijde, když zavoláš o pomoc?' rozeznělo se mu v hlavě. "Kdo?" zamyslel se. "Přeci Tabyta."
::::::::
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama