17.kapitola (B)

17. srpna 2008 v 22:59 | zazo |  bystrozor (zazo)
17. kapitola

Vychutnával si ten pocit klidu, kdy ho nikdo neruší. Nesnášel ty pitomce v Bradavicích. Hlavně své dva sourozence. Neustále o něm prohlašovali všechno možné, jen ne pravdu. Pro všechny byl naprostý pitomec a nemehlo.
"Ahoj," usmál se Rufus Brousek jako vždy, když ho viděl.
"Nazdar," zamumlal a ani jednou se na něj nepodíval. Jeho pohled směřoval k chroptící chýši.
"Prý tam žije duch," prohlásil jen tak.
"Nic tam není, ale byl tam vlkodlak," řekl s klidem.
"Prosím?" zarazil se.
"Žil tam vlkodlak."
"Ty jsi byl vevnitř?" zamrkal překvapeně.
"Ne, ale poznám to i odsud," zavrčel podrážděně.
"Stalo se něco?" zeptal se zvědavě.
"Jo… cherubíni v lese," prohlásil s klidem.
"Co jsi dělal v lese?" vydechl velitel.
"Co bych tam asi dělal? Rufusi, jsem lovec. Já…"
"Jsi bystrozor," zvolal Brousek.
"Možná," vyštěkl. "Ale já… tohle je pro mě svazující. Nesnáším to tu. Mí sourozenci jsou pitomci, můj otec je naivní hlupák a ostatní mě nemohou ani cítit."
Brousek si povzdechl. "Když jim nedáš šanci…"
"A oni mi jí dali?" vyštěkl podrážděně.
"Ne, ale pochop je… ty se opravdu chováš jako spratek," obvinil ho Brousek. Harry ho probodl takovým pohledem, že se velitel zachvěl. "Poslouchej se. To, že se ti tady nelíbí, neznamená, že to všem budeš zhoršovat. Zkus být jednou sám sebou," prohodil. "Jsi fajn kluk. Jenže teď jsi k nesnesení."
Harry si odfrkl.
"Ale proto tu nejsem. Mám dvě otázky."
"Poslouchám," zabrblal Potter.
"Co je to za zpěv, který slýchávají moji muži ve dne v noci a co znamenají ty tvoje výsledky ve škole?"
"Moje výsledky ve škole jsou prosté. Nikdo neví, co umím, a nevědí, co ode mě očekávat," ušklíbl se. "A jaký zpěv slýchají?"
"Slyším ho i já, někdy, ale ne tolik, jako oni. Někdy nevnímají, jen sedí a dívají se do prázdna. Prý je to omámí a oni pak o ničem nevědí, ale jindy…"
"Jindy mají nevýslovné bolesti," prohlásil.
"Ano," přikývl. "Víš co to je?"
"Jo, ale obávám se, že s tím se nedá dělat nic," prohlásil smutně. "Taky jsem to slýchával, ale…"
"Ale?" zeptal se s nadějí. "Musí proti tomu něco existovat."
"To jo," zamumlal. "Ovšem to co ti řeknu, se ti asi líbit nebude."
"A to?"
"K tomu potřebuješ nitrobranu na úrovni experta," prohlásil.
Brousek zaklel.
"Kdo umí u vás nitrobranu?"
"Já," povzdechl si. "Proto na mě to něco tolik nepůsobí, co?"
"Přesně tak," přikývl. "Neumíš jí tak dokonale, abys jí neslyšel, ale umíš to omezit. Ti ostatní mají smůlu, protože to se za den nenaučí."
"Co navrhuješ?" zašeptal.
"Neposílej je pár dní do akce a čekej. Zkus je něco naučit, ale obávám se, že je pozdě."
"Může jim to ublížit?" zeptal se nejistě.
"Tohle ne, jen je bude občas bolet hlava. Ovšem pokud by to slyšeli v boji…" nechal zaznít větu do ztracena.
"Co to způsobuje?" zeptal se nejistě.
"Takové maličké stvoření… nemá jméno… ovšem není vidět. Nikdy ho nevidíš. Jde o to, že tě jednou uvidí a pak se na tebe vědomě upne. Může být několik kilometrů daleko, ale ty ho stále slyšíš."
"Takže nás mohl zahlédnout při nějaké akci?" nadhodil.
"Anebo ho máte v kancelářích."
"Kontrolujeme je. Každý den proti všemu. Ani blecha by neunikla," ohradil se Brousek, ale spíše to znělo zoufale.
"Já vím, Rufusi, ale pochop. Tyhle tvory považují lidé za mrtvé… proč by se proti nim měli chránit? Ale myslím, že nemusí být v kanceláři, ale může je mít někdo na oblečení. Třeba jsou v Řádu a někdo je přinesl do kanceláře. Tvor pak zmizel nebo se nechal bystrozorem odnést a je to."
"A může to být ještě horší?" zeptal se s jakýmsi smířením.
"Ne!" zavrtěl hlavou. "Ale může vás někdo napadnout. Bystrozorové budou nějaký čas mimo hru, pokud vůbec někdy budou v pořádku. Proč je neučíte nitrobraně?"
"Protože by bylo bystrozorů ještě méně, než je teď," povzdechl si.
Harry přikývl. "Takže, hodně štěstí," ušklíbl se a vydal se zpět do hradu.
:::::::::::
Dlouho uvažoval nad tím, že by tihle tvorové mohli být v Řádu. Ovšem profesoři se nezdáli, že by trpěli tak, jako bystrozorové.
Vešel do síně jako každé ráno. Přisedl si ke zmijozelskému stolu a podíval se na profesory. Brumbál se o něčem bavil s profesorem Snapeem a ostatní snídali nebo četli denního věštce.
Najednou se zarazil. McGonagalová stále seděla, ani se nepohnula a dívala se do svého talíře. To samé postihlo na chvíli i Snapea. Ten se však podmračil a okamžitě potřásl hlavou. Brumbál jen přimhouřil oči, ale jinak nic.
Harry věděl, že Brumbál je mistr v nitrobraně i v nitrozpytu, proto se před ním měl hodně na pozoru. Neustále kontroloval svou auru moci, aby byla co nejníže a s tím vše ostatní, co by ho mohlo prozradit. Bylo mu jasné, že to nemůže skrývat do nekonečna, ale dokud se o něj bude zajímat, bude se krýt.
Ovšem, velice ho překvapilo, že i on pocítil sílu kouzla zpěvu malých tvorů. Muselo jich být buď obrovské množství anebo jich musela být menší skupinka, která byla někde poblíž. Nebo třetí možnost… Brumbál to chtěl slyšet a zjistit tak, co to je.
"Minervo!" vykřikl profesor, jak se pokoušel probrat svou kolegyni.
Harry se zamračil. Normálně by měla nějak zareagovat. Pohnout hlavou nebo tak, ale ona ne. Tohle rozhodně nebude jeden chudáček.
Chlapec jen mlčel a díval se ke stolu. Tak jako teď většina lidí.
"Co se jí stalo?" vyjekla madame Pomfreyová, která právě přispěchala do síně se Snapeem v zádech. Harry ani pořádně nezaregistroval, že odešel. Příliš se soustředil, na svou profesorku.
Ani ho to tolik nevyvedlo z míry. Teď když nejsou lovci, není nic, co by ty tvory drželo dál od kouzelníků.
Budou si holt muset zvyknout.
Harry si pamatoval až moc dobře, co se o nich učil. Tihle tvorové žili s lovci. Když lovec potřeboval rozptýlit, zašel k nim a stáhl nitrobranu. Sice uvolnění trvalo pár dní, ale zase stálo za to. Bylo to příjemné.
Za tohle byli tvorové v bezpečí a měli se dobře. Ovšem našli se i tací, co způsobovali bolest a v nevhodnou chvíli i omámení. Ty lovci hned zabili. Jenže po tom, co lovci nejsou, se tihle drobečkové stihli rozmnožit už minimálně jednou a těch co ubližovali, bylo hodně.
Harry věděl moc dobře, kolik se za jedno rozmnožení narodí takovýchto maličkých tvorů. V pevnosti jich měli dvacet, při množení jich měli padesát a z toho byla opět jen dvacítka, těch nových, ta, která byla milá. To znamená, že deset samiček porodí padesát mláďat. Třicet jich je nebezpečných a dvacet milých. Těch dvacet se bez pomoci nedožije ani dnu… ti ostatní je totiž zabijí.
"No… díky bohu že se dožívají jen pěti měsíců, než samci zemřou při páření a samičky po porodu," zahuhlal si pro sebe. "A taky díky bohu, že je žerou dravci a někdy taky ještěrky."
Vstal a vydal se ven ze síně, když se mu do cesty připletl Malfoy.
"Kampak Pottere?" sykl.
"Že by na hodinu?" utrousil.
"Pottere, jsi ostudou naší koleje. Tvůj otec je naprostý idiot stejně, jako tví sourozenci."
"Jsem rád, že to víš a teď… rád bych prošel," zívl. Vážně ho tihle lidé nudili. Pokud chce někdo někomu dát přes hubu, proč musí mít kolem toho tolik keců?
"Pottere, ty mě asi moc dobře nechápeš, že ne?" ušklíbl se.
"Ne, to opravdu nechápu," zabrblal a pokusil se kolem něj projít, když ho někdo kopnul do kotníku. Kdyby neměl tvrdé kosti, asi by měl zlomený kotník. Takhle měl Goyl naražený palec.
"Při Miře, ani kopat neumí pořádně, myslet to neumí, ani mluvit to někdy neumí… Umí něco?"
"Za tohle zaplatíš," sykl Crab, protože Goyl stále poskakoval kolem dokola. Ani jeden si nevšímal profesorů, kteří se o ně ani nezajímali. Až na jednoho.
Harry se na něj jen podíval. "Tak jo… ale někdy jindy. Jsou tu profesoři, pokud sis nevšiml," ušklíbl se. To ty tři probralo a zanechali pokusů se do něj navážet.
Profesorka McGonagalová se už probudila a mumlala něco o nějaké písničce, ale to Harryho nijak nezajímalo. Měl namířeno do skleníků na hodinu bylinkářství.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama