3.kapitola (V)

4. srpna 2008 v 15:49 | zazo |  Všechno nebo nic (zazo)
Kapitola 3

Trvalo dlouho, než se Harry odvážil seskočit dolu.
Měsíc se pomalu blížil ke konci své pouti a těšil se, až jej vystřídá slunce. Harry měl málo času, pokud vyjde slunce, bude snadným cílem.
Potichu našlapoval a plížil se lesem. Za každým stromem se zastavil a rozhlédl. Nikde nikdo. Bylo to divné.
Zahnul za další strom a strnul. Před ním se rozprostírala obrovská mýtina. Táhla se několik kilometrů a na ní stáli smrtijedi.
"Myslíte, že se tady ten spratek objeví?" uslyšel jednoho ze smrtijedů.
"Bude muset projít přes tuhle louku, všimneme si ho. Pokud se rozhodne schovávat, pak ho při úplňku objeví vlkodlaci," zasmál se jiný smrtijed.
Harry se otřásl a rozhodl se stáhnout. Vyšplhal na mohutný strom a zamyslel se.
CO BUDU DĚLAT? SMRTIJEDI HLÍDAJÍ JEDINOU CESTU VEN Z LESA. VLKODLACI MĚ OBJEVÍ A PAK?
Otřásl se. Nechtěl zpátky.
Zase před sebou uviděl ty oči. Oči muže, jenž ho nabádal, aby utekl a pomstil je.
ALE JAK? JAK MOHU UTÉCT? RÁNA NA KRKU MĚ DOST BOLÍ, CELÉ TĚLO MÁM JAKO V JEDNOM OHNI. NEUJDU DALEKO. BRZY MĚ NĚKDO DOSTANE. SMRTIJEDI NEBO VLKODLACI.
Ještě chvíli přemýšlel a pak se rozhodl, že se pokusí louku jednoduše obejít.
Neslyšně procházel kolem hranic louky, ale zdálo se, že mýtina nemá konce. Točil se v kruhu. Tímhle způsobem se vrátí zase zpátky k věznici. Zarazil se. Před ním se objevila skála.
TO MI TAK JEŠTĚ SCHÁZELO. Zoufal si.
Obešel skálu a zarazil se. Slyšel podivné hučení. Vydal se za ním. Voda.
Malý pramínek vody vtékal do skály. Byla to však velmi malá průrva.
Chlapec na to hleděl značně nejistě. Má vlézt dovnitř a riskovat smrt nebo se pokusit obejít louku?
Chvíli nerozhodně stál, ale když uviděl slunce, které již stálo vysoko na obloze, rozhodl se.
Rychle se vsoukal do průrvy. Nějakou dobu se plazil ve studené vodě, ale nakonec se dostal do obrovské jeskyně.
Harry překvapeně hleděl na průzračné podzemní jezero.
KAM TO ASI VEDE? Pomyslel si, když si všiml, že na druhé straně je další pramínek, který teče kamsi dál. ASI TO BUDU MUSET PROZKOUMAT.
Rychle začal obcházet jezero. Držel se těsně při zdi, aby se vyhnul ledové vodě. Došel až k pramenu a vydal se chodbou dál.
Netušil, jak dlouho šel. Po nějaké době si udělal přestávku a malinko se najedl. Dovolil si dlouhý odpočinek a mírně se prospal.
Po nějaké době se opět probudil a pokračoval v cestě. Všude byla strašlivá tma. Najednou uslyšel šelest. Zarazil se. Pak mu něco pročechralo vlasy. Vyděsil se, ale po chvíli si málem jednu vrazil. Netopýři.
POKUD JSOU TADY NETOPÝŘI, BUDE TU I CESTA VEN. Zaradoval se, ale pak se zarazil, co když jediná cesta ven je ta, kterou se sem dostal a co když to nejsou jen mírumilovní netopýři?
To už mu však něco jemného proletělo těsně kolem ruky. Hned nato mu něco proletělo mezi nohama a jiný stín se mu mihl těsně kolem obličeje. Nakonec to vše završilo, když se mu jeden usadil na hlavě. Po chvíli se však netopýr vznesl a odletěl do tmy.
Harry se oklepal a rozhodl se jít dál. Kdyby to byli jemu nebezpeční tvorové, jistě by ho nenechali jen tak v klidu stát.
Kolem stále poletovaly temné stíny, ale chlapec si jich pokoušel nevšímat a šel stále dál. Po nějaké době se musel mírně přihrbit. Strop se začal snižovat.
Po nějaké době si opět odpočinul a posilnil se.
Takhle to šlo po dlouhou dobu, ale venku uběhlo teprve čtyři dny, zato Harrymu se zdálo, že je to už nejméně měsíc, co jde podivnou chodbou s netopýry.
Tma začínala řídnout a netopýrů přibývat.
Chlapec se zaradoval. Konečně se blížil ke konci své cesty. Světlo začalo ubývat, ale chlapec to přisuzoval západu slunce.
Dostal se až do slepé uličky. Jenže měsíčního světla tam bylo dost. Chlapec smutně pohlédl vzhůru. Nakolik metrů nad zemí byla ve stropě průrva.
Chlapec zoufale klesl na kolena. Po nějaké době usnul neklidným spánkem.
Následující den ho probudili sluneční paprsky, které do chodby pronikaly střešním oknem. Po netopýrech nebylo ani vidu ani slechu.
Harry pohlédl na jedinou cestu ven a z oka mu stekla slza. Byl zoufalí. Po chvíli rázně potřásl hlavou. Přes bolest a slabost se zachytil výčnělku ve skalní stěně a přitáhl se. Postupoval pomalinku vzhůru. Ruce ho boleli, krk se opět ozval a nohy se zdáli, že už jej dále neponesou.
Dorazil na jakýsi skalní výčnělek a vyčerpaně se na něj zhroutil. Pohlédl dolu a zděšeně zjistil, že je pouhé dva metry nad zemí. Zbývalo ještě nejméně deset.
Bedlivě si prohlížel skalní stěnu nad sebou. Uviděl tam další výčnělek. Pět metrů nad ním bylo další odpočívadlo. Harry chvíli seděl a nabíral síly. Pak se však dotkl kamenné plochy a pokračoval odhodlaně v cestě.
Myslel na muže, který na něj před smrtí promluvil. Myslel na Hermionu, na Rona, Weasleyovi, Brumbála, kterého si oblíbil. Myslel na kamarády a blízké. Pohánělo ho to kupředu, ale přesto cítil velikou únavu. Nohy se mu smýkaly. Ruce měl bolavé a prokluzovali. Tělo měl rozedrané od výčnělků a ostrých kamínků.
Když se z posledních sil vyškrábal na odpočívadlo, padl na kamennou podlahu a vyčerpáním usnul.
Následující den pokračoval v cestě. Vak ho naštěstí nijak netížil, přesto nebyl výstup nijak snadný. Pouhý metr jej dělilo od konce, ale on už nemohl dál. Jen hleděl na otvor ve zdi a křečovitě se držel stěny.
NESMÍM TO VZDÁT, NE TEĎ, KDYŽ JSEM TAK BLÍZKO. NESMÍM SE VZDÁT, NESMÍM. CO BY NA TO ŘEKL SIRIUS? BRUMBÁL? RON S HERMIONOU? NEBO TEN MUŽ?
Zachytil se o stupínek výš a nohy zarazil do jedné skoby. Následovala druhá ruka a hned po ní i noha. Pokračoval ve šplhání. Už zbýval jen kousíček, ale nohy mu podjely a on zůstal vyset na dvou rukách. S hrůzou v očích se pokoušel nějak zachytit, ale nešlo to. Ruce se už, už smýkaly, když zachytil nohama výčnělky, které ho naštěstí udrželi.
Chvíli vyděšeně vysel na místě. Pak pokračoval. O chvíli natáhl ruku a dotkl se trávy. Uchopil něco, co bylo nejspíše kořen. Chytil se i druhou rukou a nohama si domohl k tomu, aby se dostal ven.
Skalní otvor zakrývalo křoví a mohutný starý strom. Chlapec vzhlédl a pohlédl do jeho koruny. Nebyl už schopný pohybu, ale věděl, že ležet pod ním, hlavně když se začínalo opět smrákat, je velice nebezpečné.
Postavil se, musel se opírat o mohutný kmen, ale i přesto se mu nějakým záhadným způsobem podařilo dostat do jeho koruny.
Prospal celou noc, den a další noc.
Pomalu sešplhal ze stromu. Měl menší mžitky před očima, bylo mu špatně a hlava se mu mírně točila, přesto hodlal pokračovat.
Doklopýtal až na jakousi vyvýšenou louku a vydechl překvapením. Srdce mu zaplesalo radostí. Před ním ležel kus lesa, ale za ním bylo město. Obrovské město.
Jenže byl tu problém, úplněk. Měl nastat už zítra, a pokud jsou mu v patách, je ve velikém nebezpečí. Jeho stav se zhoršoval a on to cítil, pokud jsou nedaleko, neuteče.
Přesto se rozhodl, že na nic čekat nebude, co se má stát se stane a on jim to neulehčí.
Klopýtavě pokračoval hustým lesem. Držel se stále na východ. Šetřil síly na večer, kdy bude muset přidat.
Slunce se pomalu ukládalo ke spánku, doprovázeno smutným, nejistým pohledem smaragdových očí. Harry vyčerpáním klesl na kolena. Chvíli jen tak klečel, ale zapadající slunce jej popohánělo.
Prodíral se houštím a mířil stále rovně. Nechtěl uhnout z cesty a zabloudit, to by mohla být osudná chyba.
Najednou se zarazil, uslyšel podivný zpěv zraněného tvora. Nejistě se zastavil. Byl to tak srdceryvný pláč, že Harry nemohl odolat a rozhodl se pomoci.
Rozeběhl se za zvukem a strnul. Na zemi leželo modré ptáče. Harry si ho chvíli zaraženě prohlížel. Bylo zvláštní, kolem něho poletovala zajímavá modrá jiskřička, která se dělila na další a spojovala se zase s nimi.
Ptáče mělo zraněné křídlo a nejspíše mělo hlad. Chlapec k tvorovi přišel a opatrně jej vzal do náruče. Vesele se na tvorečka usmál. Vzal vak a začal hledat různé knihy, nevšiml si však, že se začíná smrákat.
Konečně našel to, co hledal a vše ostatní vrátil zpět. Byla to kniha o léčení kouzelných tvorů. Našel vše, co potřeboval. Popadl dvě malé větévky a utrhl si z oblečení proužek látky, tu obmotal kolem větévek, které přiložil na poraněné křídlo mláděte.
Ptáče vděčně zazpívalo. Harry ještě vytáhl nějaké bobulky a podal je ptáčkovi, ten je hned slupl a upřel na něho své čistě modré probleskující oči.
Harry na něj šťastně pohlédl. Najednou se odevšad začalo ozývat vlkodlačí vytí. Harry vyděšeně vyskočil a s ptáčkem, kterého doposud držel, se co nejrychleji vydal pryč z lesa.
Jeho energie se blížila nule, ale strach, odhodlání a víra jej nutili ke spěchu.
"Haúúúúúúú," roznášelo se zas a znova z lesa za Harrym a blížilo se.
Chlapec už téměř běžel, ale nohy se mu pletli. Zakopl, ale hned nato vstal a pokračoval dál. Ptáčka doposud pevně svíral v dlani, ale pokoušel se mu neublížit.
Konečně les začal řídnout. Rozeběhl se. Vyletěl z lesa a pohlédl na město, které bylo ještě několik kilometrů daleko.
Za ním se v lese zažehnulo množství žlutých očí. Tma, les a ty oči, které ho hladově pozorovaly.
Harry začal couvat a přesně v tu chvíli začali vlkodlaci s vrčením vystupovat ze stínu stromů. Byli mohutní. Jejich srst byla čistě černá, oči žlutě žhnuly. Drápy se ve svitu měsíce leskly, stejně jako ostré zuby, které na něho s vrčením ukazovaly. Sliny jim ukapávaly z tlam.
Harry vytáhl hůlku, ale věděl, že mu je to k ničemu. Nezná nic, co by vlkodlaky rozehnalo.
Největší a nejmohutnější vlk, nejspíše vůdce smečky, se rozeběhl a chtěl jej dostat, ale Harry rychle uhnul, skončil však na zemi. Hůlka mu vypadla z ruky a ležela o veliký kus dál. Malé ptáče zapípalo.
Harry se rychle vyškrábal na nohy a opět uskočil, ale nyní nebyl dost rychlí a vlkodlak mu otevřel, už tak dost zanícenou, ránu na krku. Harrymu se udělali mžitky před očima. Stěží dýchal a jen nejasně viděl, jak se k němu opatrně přibližuje vůdce smečky.
Nejasný obraz se přeměnil ve vyceněné zuby vlkodlaka, který stál těsně u něho a chystal se k poslednímu úderu.
"Uberen," ozval se mužský hlas a vlkodlak odletěl metr daleko.
Harry vyčerpaně padl na kolena a pokoušel se udržet aspoň chvíli při životě.
"Asfozirel,"zařval opět muž a další vlkodlak se klidil. Jenže chlapec najednou přestával vnímat. Krk ho bolel. Nepatrně rozevřel dlaň, ve které svíral ptáče. To se vzneslo, podívalo se na svého zachránce a nakonec odletělo.
Jenže tohle Harry nevnímal, protože na něj padla neskutečná únava.
Stihl ještě zaregistrovat, jak ho něco zachytilo a pak už jen tma.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lenus.ha lenus.ha | Web | 4. srpna 2008 v 15:53 | Reagovat

ahoj na mojom blogu je VGS ked chces prihlas sa a sorry za reklamu rubriku na reklamy som nenasla:)

2 lizí lizí | 4. srpna 2008 v 17:36 | Reagovat

super kapča těším se na další

3 KiVi KiVi | Web | 4. srpna 2008 v 18:04 | Reagovat

tééééda hustý!!!!to jak jel na tom štítu :D dobrej..sem zvědavá jestli jim to ukáže ve vzpomínce...to by čuměli :D

4 Vruon Vruon | 4. srpna 2008 v 19:08 | Reagovat

Pěkná povídka :) sem zvědavej jak to bude pokračovat (ostatně jako u každý tvý povídky :D

5 Ciaky Ciaky | 4. srpna 2008 v 20:25 | Reagovat

povídka super a kapči jak by smet

6 Mr.Fantastic Mr.Fantastic | 4. srpna 2008 v 20:54 | Reagovat

Ehm co k tomu říct....no asi jen že.....To je vynikající !!! Zajímavá scéna se štítem...vlastně mi to připomíná Pána Prstenů Bitva o Helmův Žleb....film samozřejmě.....Neodvedu si představit, jak by  Tolkien psal o surfujícím Legolasovi =)) ... jinak se mi kapitolky moc líbily a teď se jdu vrhnout na jednu z dalších Tvých originálních povídek .... Bystrozor ....

7 tija12 tija12 | E-mail | Web | 21. února 2009 v 14:19 | Reagovat

velice zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama