9.kapitola/3 část (B)

4. srpna 2008 v 16:10 | zazo |  bystrozor (zazo)
Moody byl nervózní. Byla to už nějaká doba, co měl Brumbál být zpátky, ale doposud se neukázal. Potter se vrátil z mise a byl nyní unavený. Black s Lupinem seděli u něj a vyptávali se na misi.

"Kde je?" vydechla Tonksová a nejistě se podívala na Kyngsleye.
"Kdo ví…"
"Omlouvám se za zpoždění," vpochodoval do místnosti Albus Brumbál. Všichni vzhlédli.
"Kde jsi se zdr... A... Dobrý den pane Pottere," zabrblal Moody. Neviděl toho kluka rád. Považoval ho za někoho, koho vyslalo ministerstvo a rozhodně to byl pro něj rozmazlenej fracek, který táhne s ministrem.
"Dobrý," ušklíbl se a zabodl se mu do očí. Mladík vstoupil do pokoje a rozhlédl se po pokoji. Okamžitě je všechny poznal.
"Harry," vydechl James a najednou nevěděl, co má dělat.
"Nazdar tati," zamumlal, ale jeho oči na něj sjely jen na chvíli. Pak opět začal prozkoumávat celou místnost.
Když se ujistil, že tu nikdo jiný není a že mu nehrozí žádné nebezpečí, pohlédl zpět na otce.
"Ehm..." James se pokoušel najít nějaká vhodná slova.
"Nedáš si něco k jídlu? Máš jistě hlad," zvolala Tonksová a hned přiběhla k plotně. K tomu shodila židli a málem se zabila o stůl. "Jejda," zamumlala a zčervenala.
"Jé… my se ještě nepředstavili," vyjekl Lupin, který se vzpamatoval jako první.
Harry mlčel a jen přikývl. Nechtěl, aby věděl, že to on bylo to dítě na letišti a už vůbec nechtěl, aby věděli, že si o nich něco zjistil.
"Já jsem Remus Lupin, tohle je tvůj kmotr, Sirius Black," ukázal na černovlasého čaroděje, který se na něho vesele usmíval. "Tvůj otec, James Potter," mávl na jeho otce, kterému byl nesmírně podobný. "Kyngsley Pastorek," muž tmavší pleti mu pokynul hlavou, ale netvářil se moc nadšeně. "Nymphadóra Tonksová, ale říkej jí raději příjmením," prohlásil, když žena nasadila kyselý obličej, ale na Harryho se podívala dost zvědavě. "Alastor Moody," ukázal na muže, který jej prve oslovil. Bystrozor se zatvářil jakkoli jinak, než přívětivě.
"Tak už jsi skončil, Lupine?" zavrčel.
"Ale, Alastore," napomenul ho Remus Lupin.
"Těší mě," prohlásil neutrálním hlasem Harry. Pochopil, že tu není moc vítaný.
"Kde máš věci?" vyzvídal Sirius.
"Ve vaku," odtušil.
Moody pozvedl obočí. Čekal několik kufrů, ne plátěný vak.
"To se ti to tam vejde?" vyptávala se Tonksová.
"Je to bezedný vak," pokrčil rameny. "Ale nepotřebuji ho. Moc věcí nemám."
"Co je u vás pár věcí?" zabručel Moody nepříjemným hlasem.
Harry se na něj s klidem podíval. "Co myslíte?!?"
"Takže hůlka a nějaké oblečení a to vše," zabručel.
"Tak mám víc věcí," pokrčil rameny. "Mám ještě knihy, nějaké věci pro mého mazlíčka a nějaké spisy."
"Mazlíčka, jakého?" vyptával se James.
"Taby," koukl za sebe. Z vaku vyskočil maličký vlček. Zvědavě si je prohlédl a pak se posadil vedle svého pána.
"Jééé," vydechla Tonksová.
"Tohle je Tabyta. Volfing. Je velice užitečná, v některých situacích," odtušil.
"Volfing?" zabručel Moody a prohlížel si vlče. "Hmmm... kde jste vlastně žil, Pottere?"
"Tak různě. Jak se to které zemi hodilo," pokrčil rameny.
"Umíš asi hodně jazyků, co?" usmál se James.
"To ano," přikývl.
Nastalo ticho.
"No a v kolika zemích jsi byl? A kolik ovládáš jazyků?" zeptal se Lupin.
Harry se zamyslel. "Ve dvanácti, ale první dvě si moc nepamatuju," přiznal. "A jazyků umím... čtrnáct lidských a sedm jazyků zvířat."
Všichni na něj jen překvapeně hleděli.
"To tohle všechno umíš?" vydechl James.
Pokrčil rameny. "Musel jsem se to naučit," odtušil.
Opět nastalo ticho.
"No, ale kde jsi tedy studoval?" ozvala se žena.
"Soukromí učitel."
Zase ticho.
"Eh..." vydechla Tonksová. "Hned ti něco uvařím. Co by sis dal?"
"Děkuji," usmál se chlapec. "Nedělejte nic. Pokud mi řeknete kde co je, klidně uvařím sám a pro všechny, jestli chcete."
Moody přimhouřil oko. "Abys nás otrávil?" zavrčel.
"MOODY!" vykřikli všichni, kromě Brumbála.
"Ne... abyste náhodou netrávili vy mě," odsekl.
Teď všichni vytřeštili oči na něj. Brumbál se v duchu smál. Nemohl zapomenout, jak se Harry po většinu času rozhlížel kolem sebe. Ten byl snad schopný proklít i šneka, kdyby se mu nezdál.
"No co..." pohodil hlavou. "Hodně lidí se mě pokusilo otrávit," prohlásil. Nemluvě o tom, že se ho několikrát pokusili zabít, mučit, několikrát bojoval o život a několikrát o něj málem přišel.
"Kdo by TEBE chtěl otrávit," zavrčel Moody.
"A kdo by chtěl zabít VÁS?" vrátil mu to hned Harry.
Brumbál zpozorněl. Harry mu přece řekl, že se hádal zásadně jen s ministry a veliteli bystrozorů. Mohl by si troufnout i na Moodyho, když už nad ním nedrží ochrannou ruku Popletal?
"Aby ses nedivil, mladej. Je spoustu lidí, co mě chce zabít."
Uchechtl se. "Abyste se nedivil pak vy, až mě něco zabije," odsekl.
"Rád ti půjdu na funus," zabručel.
"Fajn, před smrtí požádám, aby napustili cestu jedem," vrátil mu to.
Brumbál pohlédl na ostatní, ti jen seděli a překvapeně hleděli na přestřelku, která začínala být zajímavá.
"Kdo říká, že půjdu po nějaké blbé cestě? Budu se dívat z kopce, až budu jíst popcorn."
"Přeji dobrou chuť," odtušil. "Doufám, že vám zaskočí."
"Budu si dávat bacha."
"Abyste se pak nedivil, až se budete dusit."
Brumbál už se pochechtával a nebyl sám.
"Existují kouzla."
"Vy nějaké umíte, to se divim."
"To se budeš divit, až proletíš těmi dveřmi."
"Neumím lítat."
"Rád tě to naučím."
"Vy to snad umíte? A já myslel, že ty křídla, co máte, jsou vyčarovaná, protože takhle vypelichaný není ani žádný papoušek světa."
James zabořil obličej do dlaní. Domlouval Moodymu, aby nebyl na Harryho hnusný. Prosil je, aby ho přivítali trochu mile, ale tohle nechtěl.
"Poslouchej mě, ty drzej parchante... ty si koleduješ o malér," zavrčel.
"Nejsou Velikonoce," odsekl.
Oba vytáhli hůlky ve stejnou chvíli.
"Alastore!" okřikl ho i Brumbál. "To by myslím stačilo."
Moody neochotně dal hůlku dolu stejně, jako Harry.
"Ehm..." vypravil ze sebe Remus. Ve všech stoupalo podezření, že je Harry skutečně rozmazlený parchant. Brumbál to smutně pozoroval. Všiml si, už když procházeli Londýnem, že Harry je jiný, než si myslel, ale musel si dát tu práci, aby to odhalil.
Harry byl skutečně protivný. Měl hodně kousavých poznámek, byl drzí, ale jedno se mu muselo nechat. Nebál se a to se právě Brumbálovi líbilo. Cítil, že má chlapec dobré srdce, ale něco mu hodně ublížilo, proto je tolik protivný. Jen se zkrátka brání.
Když procházeli Londýnem, viděl jeho rozzářené oči. Nepatrný úsměv mu hrál na tváři. Zdál se jako malé dítě, kterému někdo splnil sen. A teď? Brumbál to cítil. Cítil to zklamání. Asi nečekal, že se hned bude muset bránit zhnuseným pohledům, že bude muset poslouchat znechucení a opovrhováním nějakého starého muže.
"Ukážu ti tvůj pokoj," navrhl Sirius.
Chlapec jen přikývl, oplatil Moodymu vražedný pohled a vydal se za svým kmotrem.
"Alastore," zamumlal James. "O něco jsem tě žádal. Musel jsi..."
"Je to rozmazlený spratek," zavrčel Moody. "A pokud to chceš vědět, ano musel jsem."
James na něj smutně pohlédl, ale pak si jen povzdechl a podíval se na Remuse. "Co si o něm myslíš ty?"
Remus uhnul pohledem. "Já..."
Brumbál se cítil špatně. Myslel si, že tihle lidé se s ním nejprve seznámí, něco se o něm dozví a pak o něm řeknou konečný verdikt, ale jak se zdálo.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama