Prolog (D)

22. srpna 2008 v 22:20 | sabrine |  Duše (sabrine)
Konečně jsem to opravila a přepsala do čitelný formy... uh... Doufám, že další kapitoly budou lepší
:-D

Prolog
Malé děti. Poslouchejte jejich sny. Chtějí být dobrými a proslavenými v nějakém oboru. Ať už chtějí být nejlepší zpěvačkou světa nebo chtějí být nejlepším hercem, který sklízí slávu každou vteřinou, či snad nějakým hrdinou, který zachrání stovky, tisíce životů.
A co ti, co jsem herci a zpěváky. O čem sní dospělí? O penězích? O slávě? A co ti, co slávu mají?
Hvězdná obloha pokrývala Anglii. Měsíc zářil jako lampa a ukazoval zbloudilým duším cestu. Hvězdy blikaly a upoutávaly na sebe svou pozornost. Nejedna tvář se k nim stočila. Zoufalé pohledy hleděly na nebe a volali o pomoc, protože bohatí pomoc nepotřebují, vidí jen to, co poskytují jejich peníze, propadli jim snad? Nejspíše.
Jenže chudí neměli čemu propadnout, jen stesku, beznaději a hvězdám na noční obloze.
Bolesti, kterou denně tyto světélkující tělesa do sebe vstřebávala, bylo neskutečně mnoho.
Zbloudilé duše, volající po pomoci, se toulala vesmírem. Jejich přání, jejich stesk, je pohltil a oni přestali existovat. Tyhle duše byly navždy ztraceny ve tmě a další je chtěly následovat, protože svět je krutý, zlý.
Hladovějící dítě se tisklo k mrtvému tělu matky, která zemřela hlady. Pohuble a vystrašeně hledělo na oblohu a přálo si odejít do lepšího světa.
Pobudové, chuligáni a grázlové procházeli Londýnskými uličkami a hledali svou příští oběť. Prahli po krvi, prahli po penězích. Prahli po moci.
Malý chlapec pohlédl naposledy na tvář matky, která už nejevila známky života, pak ucítil jen prudkou bolest v oblasti srdce.
Jeho oči pohasly a krev mu pokryla šat.
Odporný grázl se začal smát, nad smrtí dítěte.
Tohle všechno pozoroval pár smaragdových očí. Zbloudilá duše, která ztratila chuť žít. Další duše, která chtěla odejít do světa touhy a přání. Místo toho, aby viděla to, co chtěla, viděla bolest a smrt.
To bylo její prokletí. Tato duše si mohla vybrat. Buď se vrátí zpět a zapomene na bolest, kterou cítila a pomůže přátelům v boji, nebo tohle bude pozorovat do konce věků.
Mlžná slza stekla po průhledném těle. Nikoli duch, jak by každého napadlo. Duch mohl myslet, byl vidět, necítil. Tahle duše vidět nebyla, nebyla slyšet, protože nemohla mluvit, zato cítila emoce.
Nyní cítila bolest nad ztrátou dalšího nevinného života.
Duše se rozešla k chlapci, který byl pohublý na kost. Žádné kroky se nerozléhaly tmou. Žádné šumění dlouhého, černého hábitu neupozornilo lidi kolem, kteří se smíchem pozorovali mrtvá těla, že se někdo blíží.
Duše, jejíž tvar byl vším a ničím. Byla snad chlapcem, snad dívkou? Jediné co bylo patrné, byly oči s nádechem smaragdové barvy. Jediné, co poukazovalo na to, čím kdysi byla.
Prošla lidmi, jako duch prochází zdmi. Tím kým prošla, cítil chlad a bolest. Tohle odešlo, jakmile se ho duše přestala dotýkat.
Duše přiklekla před tělo chlapce a jeho matky.
"Hodíme je do jezera," zasmál se jeden z mužů.
"Ne," ušklíbla se žena. "Hoďme je psům. Mají hlad."
Postava se na ně podívala. Chápala, věděla, ale nemohla říct. Pohlédla na nebe, prosila o pomoc. Ne pomoc pro sebe, ale pro dvě mrtvá těla. Nechtěla, aby takto dopadli.
Byla snad vyslyšena? Byla to snad jen náhoda?
Policejní maják rozehnal pobudy.
"Pane bože," vydechl jeden ze statných mužů, když viděl mrtvé. "Co se to s Londýnem děje?"
Duše sklopila mlžnou hlavu bez tvaru. Tělo, jež měnilo podobu, se chvělo. Mlhavé oblečení na něm podivně viselo.
"Co by se dělo," odsekl jiný hlas. "Objevilo se množství chuligánů a vrahů. Chudí tu byli vždycky, ale tohle…" odplivl si. Za chvíli dorazily posily a duše se začala rozplývat, aby se objevila jinde.
Dvě malé děti se loučili se svou matku, která měla vysokou horečku. Čelo měla orosenou potem. Nad nimi se tyčila odporná žena, plná nenávisti. Nenávisti k ženě, k dětem i k sobě samotné.
"Mami," plakalo děvčátko.
"Mami," vzlykl chlapeček.
Mohlo jim být tři, čtyři roky.
Duše cítila stále větší a větší bolest. Bylo jí tolik dětí líto. Znal ten hnusný pocit, pocit beznaděje, bolesti. Věděla, jak moc trpí.
Žena otevřela oči, usmála se a pak…
Duši stekla další mlžná slza. Smrt, bolest.
"Mamí?" vyjekli obě děti, ale žena, která stála nad nimi, je popadla a odvedla pryč. Do pokoje vešel muž v bílém plášti. Zkontroloval naposledy tep a pak už jen ženě zavíral s povzdechem oči.
"Další mrtvá."
Duše chtěla řvát, brečet, chtěla… pomoci, pomoci těm dětem. Chtěla toho tolik, až zapomněla žít. Chtěla jeden život zpět a nyní musí pozorovat další a další smrt. Nestačila jedna? Ne. Ví, musí zaplatit. Udělala chybu. Chce jí napravit? Ne, zatím ne. Chce to vidět, ona ví, že ji lidé cítí. Umírají s pocitem, že nejsou sami. Bude tu pro ně, zatím. Dokud se nerozhodne jinak.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 23. srpna 2008 v 16:14 | Reagovat

Uh já bych spíš litovala zvířata...kolik je týraných nevinných zvířat...v cirkusech jsou cvičení lvi, kteří by měli mít volnost nebo sloni...a ne dělat kousky pro pobavení lidí...nemám ráda lidi, takže mě to moc nezaujmulo..jen ať trpěj...smrt je normální...lidi se mezi sebou zabíjej, protože to maj v sobě geneticky daný..takže nemůžu je litovat..no to byl můj názor na věc :D

2 Shelis Shelis | 13. září 2008 v 23:42 | Reagovat

Tak ted mám vážně depresi.  :D Pekně napsaný, ale abych pochopila jdu číst dál ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama