2. kapitola (VD-L)

26. prosince 2009 v 17:16 | zazo |  Vánoční dárek: LOVEC
Ahoj, tak je tu další kapitola. Asi se vám bude zdíát divná, ale vztah mezi Harrym a Argenem je tak daný, kvůli Harryho slepotě, kterou bych vysvětlila až o hodně později, pokud vám to nevadí, ale povídka je už u mě téměř celá napsaná a mě se jí už nechce předělávat, ať už jsou nejasnosti jakékoli (njn, línej tvor)... později se Harryho vztah k Argenovi zapidně změní, jak se bude Harry víc vyvíjet, ale to poznáte až pak.. tak se mějte pěkně a snad zítra ;)

2. kapitola


Hermiona čekala na domluveném místě. Nečekala však dlouho. Za chvíli se její zachránce objevil.
"Ahoj," usmála se.
"Ahoj," zazubil se někam za její rameno.
"Hele… hm… nevadí, že jsem přinesla nějaké knihy o magii? Hrozně mě to zajímá a… ty už asi něco víš tak…"
"Jasně. Budu moc rád," usmál se.
Hermiona se na něj podívala. "Hele… když jsi kouzelník… jak se budeš učit?"
"Já… taťka už mě učí a tak… no… ono je to složitější."
"Fakt? Mohl bys… mi to říct?"
"Eh… totiž… taťka… on… je lovec a…"
"Páni, lovec," vydechla dívka s bázní. "Ale… počkej, to bys mi asi říkat neměl ne?"
"Echm… no, ono se to jen tvrdí, ale ty… stejně už víš o mě. Pokud to nikomu neřekneš…"
"Ne… to rozhodně ne," prohlásila. "Nechceš se posadit?" nadhodila a pak se zarazila, ale Harry se k ní vydal a usadil se kousek od ní. Seděli v trávě a Hermiona si ho mohla konečně pořád prohlédnout. Měl delší, černé vlasy, které mu maličko spadaly do krásných smaragdových očí. Jeho tenká jizva ve tvaru blesku nebyla díku vlasům tolik vidět. Byl štíhlé postavy a dívka věřila, že za pár let bude mít svaly.
"Takže… taťka jako lovec může někoho vycvičit a tak se pustil do mě. Když se mě ujal tak se o mě začal starat a tak," zazubil se.
"Máš ho hodně rád, viď?" usmála se.
"Ano," přikývl. "Je báječný. Ale Hermiono, slib mi… nikomu o mě neříkej."
"Slibuju… ne… přísahám."
"Díky," usmál se.
"Takže tebe učí táta? A… čemu tě učí."
"Magii moc ne. Učí mě jí… to jo, ale takové ty věci, co se hodí pro Lovce. Pak mě učí bojovat a tak…" pokrčil rameny.
"Proč mi tohle říkáš?" nechápala dívka.
"Cítím, že ti můžu věřit. Víš, jakmile jsem ztratil zrak, začal jsem vnímat jinak a tohle prostě poznám," zazubil se.
Dívka zrudla a děkovala, že to Harry nevidí.
"Tak, co jsi přinesla za knihy?" vyzvídal.
"Jo… hmm… přinesla jsem jednu. Je to učebnice do Bradavic. Je to bylinkářství."
"Tak to bude hodně zajímavé, čti," požádal jí.
Dívka se rozzářila a otevřela knihu.
Pročítala různé kapitoly a sem tam se o tom bavili.
"Jé… tohle asi nebude příjemné," komentovala přesazování fialky životné.
"No to ne," usmál se Harry někam do dáli. "ale zase, když po vás začne stříkat vodou, kterou má ve stonku, aspoň se vykoupete," zazubil se.
Hermiona se rozesmála. "Jen doufám, že jí nebudeme přesazovat v zimě."
Harry se tlumeně zasmál. "Aspoň byste byli otužilí."
"Setkal ses s ní někdy?" nadhodila Hermiona.
"Ale ne. Roste někde daleko. Ale v tomhle lese rozhodně ne."
"No jo… roste v Brazílii," zamumlala rozpačitě.
"Hele, nemáš se za co stydět," prohlásil, jelikož si toho všiml. "To, že to tu neroste, neznamená, že jsem to neviděl. Neboj se zeptat, protože i když si někdo bude myslet, že jsi hloupá, tak je to horší, než když se nezeptáš a něco pokazíš," usmál se. "Navíc, tuhle květinu prý viděl taťka, a taky nikdy nebyl v Brazílii," mrkl na ní.
Dívka se rozzářila. "Většina lidí by se smála," prohlásila.
"Většina lidí je hloupých," ušklíbl se. "Copak je tam dál?" nadhodil zvědavě.
Hermiona se hned vrhla na čtení.
Ještě se zastavili nad šalamounkem, ale pak se museli rozejít. Hermiona ho opět uprosila na další schůzku, která měla být hned druhý den.
Argen sice nebyl moc nadšený, když mu Harry řekl, co Hermioně prozradil. Hlavně se cítil mírně okradený. Začínal mít obavy, že Hermiona mu lásku syna sebere, ale nakonec to zaplašil.
"Tati?" nadhodil. "Nevadí ti to?" zeptal se smutně.
"Ale to víš, že ne," prohlásil vesele Argen. "Jsem rád, že máš kamarádku."
Čas plynul. Každý den se scházel s Hermionou. Dívka mu četla z knih a Harry jí poslouchal. Často na některá témata diskutovali a hodně často si jen tak povídali o všem možném.
"Zítra odjíždím," zamumlala a zavřela poslední knihu, kterou měla. Za tu dobu přečetli všechno, co si koupila. "Budeš mi chybět."
Harry maličko posmutněl. "Však se o prázdninách uvidíme," pousmál se pak. "Navíc, ve škole si najdeš nové kamarády a budeš si s nimi také povídat."
"Asi máš pravdu, ale stejně mi budeš chybět," prohlásila. Přišla k němu a objala ho.
"Brzy se uvidíme," usmál se. "Neboj se. Rychle to uteče. Jen půl roku."
Hermiona přikývla.
"Dobře se uč, ať mi pak povíš něco zajímavého a přines nejlepší známky," usmíval se. "A ukaž, jaká jsi prima holka."
"Díky… měj se. Tak… za půl roku. Ahoj."
"Ahoj," usmál se. Vstal a čekal, než odejde. "Měj se. Hermiono. Užij si to tam…"

Argen se už v sobě nevyznal. Nevěděl, zda je rád nebo ne, že je Hermiona pryč. Měl teď Harryho pro sebe, ale zdálo se, že mu kamarádka chybí.
"Copak budeme dnes dělat?" usmál se.
"Hmmm… nevím," přiznal.
Argen si povzdechl. Dříve měl spoustu nápadů a teď… "Co takhle, kdybychom šli prozkoumat druhý okraj lesa anebo… co kdybys šel se mnou do nějaké nové země?" nadhodil. "Třeba bychom mohli vyrazit do Francie, když ses učil tu Francouzštinu."
Harry se usmál. "Tak jo a kam pojedeme?" nadhodil.
"Co takhle do nějakého hotelu a koukneme se na nějaké památky?"
"Tati? Ty nemáš rád hotely a tak…" ušklíbl se.
"To sice ne, ale… stejně tam můžeme jet."
"Ty jsi prostě skvělí," skočil mu kolem krku. Argen to nečekal a oba spadli. Na zemi se začali smát.
"Tak dobře. Vyrazíme?" usmál se.
"To jako teď hned?" vykulil oči Harry.
"A na co chceš čekat?"
"A jdeme pěšky, nebo se přemístíme?"
"Kdybychom šli pěšky, tak bys sraz s Hermionou nestihl," pousmál se Argen.
Harry se zasmál. "Tak vyrazíme?"
"Nejprve by sis měl zabalit a taky bychom se tam pak měli kouknout po nějakém oblečení mudlů, jinak se na památky moc nepodíváme, pokud nebudou kouzelnická," zazubil se. "Taky by to chtělo nějaký hábit," zamyslel se po chvíli. "Přeci jen nechceme, aby všichni věděli, že přijeli lovci."
"A ten seženeme kde?" nadhodil.
"Hmmm… pošleme sovu," prohlásil.
"A sovu seženeme kde?"
"Soví pošta."
"Proč nepošleme zprávu kouzlem, jako vždy?" nechápal.
"No… i to by šlo. Ale bude to chvíli trvat, než hábity dorazí."
"Nevadí. Tak počkáme," usmál se chlapec a stulil se otci v náručí.
"Ty moje mládě bláznivé," zavrněl Argen.
Argen poslal po hodině dopis a pak už čekali jen dva dny. Za tu dobu se Harry učil s dřevěnou maketou meče. Zkoušel i nějaké souboje s otcem, ale stále mu nesahal ani po kotníky.
Smutně seděl na zemi.
Argen si k němu přisedl. "Nemůžeš chtít být hned nejlepší," usmál se a vzal ho kolem ramen. "Jsi slepý… dokázal jsi víc, než bych od tebe kdy žádal a stále se lepšíš. Nebuď na sebe tak tvrdý."
"Tati? Stydíš se za mě? Za to, že nevidím?" zašeptal.
Argen strnul. "Ne, nikdy se za tebe nestydím," prohlásil vážně.
"Ale nejsi rád," prohlásil.
"Harry…" zašeptal.
"To je dobrý… já to chápu. Jsi lovec. Výborný lovec. Jen tě zdržuju…"
"Nikdy mě nezdržuješ," ujistil ho.
"Víš, že je to pravda. Dávno jsi mohl být ve vyšším postavení. Navíc… nikdy na mě nebudeš moct být hrdý tak, jak by sis přál. Vždycky budu někde nízko… protože… nevidím… víš, že já se dlouho neudržím, protože mě zabijí a…"
"Harry, takhle nemluv," napomenul ho Argen, ale někde hluboko v sobě souhlasil. Tohle zjištění ho šokovalo. Vždy si myslel, že není nic, co by mu vadilo, ale že… on že…
"Tati… já vím, že to tak je a nezlobím se. Proč by někdo jako ty chtěl být s někým, kdo nevidí?" zamumlal a než Argen stihl něco říci, byl Harry pryč.

Mladý muž se opřel o strom a pohlédl na nebe. "Mám jedno jediné přání… aby viděl. Aby mohl vidět a pokud nebude jiná možnost, obětuju pro to vlastní život."

"Jé a k čemu to je a jak to vypadá?" vyptával se Harry Argena a ten mu musel popisovat nejznámější věž Paříže.
Argen mu neochotně odpověděl. Chvíli tam jen tak stáli a Harry okouzleně vnímal zvuky a vůni okolí.
"Co to tu voní?" zeptal se zvědavě.
"Pečivo," zabrblal.
"Mohl bys mi něco koupit, prosím?" požádal ho.
Argen mu tedy koupil bagetu a Harry jí vzal a chvíli jí zkoumal. Pak jí přelomil v půli a podával jí otci. "Vezmi si," prohlásil a usmíval se na Argenovo břicho.
Muže to rozladilo. Ani nevěděl proč, ale dnes nebyl ve své kůži a Harryho společnost mu byla otravná.
"Díky," zavrčel.
"Stalo se něco?" zeptal se nejistě Harry a jeho úsměv zmizel.
"Ne!" odsekl.
Chlapec ztichl a odvrátil se. Mlčel.
"Půjdeme se podívat do hotelu," prohlásil a vedl Harryho pryč. Toho to mrzelo. Rád by se dál potuloval po Paříži. Sice nic neviděl, ale rád vnímal jiné zvuky, než byly doma. Chtěl vnímat ty zvláštní vůně a tak… jenže to by musel mít jeho otec jinou náladu.
"Tak jsme tu," odtušil Argen a posadil se do křesla.
Harry zklamaně ulehl na gauč a položil si hlavu na polštář.
"Máš něco v plánu?" zeptal se Argen spíše ze zdvořilosti, než že by to opravdu chtěl vědět.
"Ne," potřásl hlavou Harry. Sice by rád šel ven, ale…
"Fajn. Já jdu ven… zůstaň tu!" nařídil mu a rychle odešel.
Harryho zaplavil smutek. Do očí se mu nahrnuly slzy. Vždycky věděl, že je pro Argena přítěží, ale doufal, že ho jeho otec má rád. Jenže poslední dobou o tom pochyboval. Argen se k němu nechoval tak, jak tomu doposud bylo. Často odcházel sám pryč, toulal se lesem a Harryho nechával samotného.
Učil ho dál, to ano. Staral se o něj… ale něco bylo jinak.
Zdálo se, že Argen už s Harrym nemůže být dlouho sám, protože pak z ničeho nic začne být nepříjemný. Jakoby mu Harry začal vadit a chlapec věřil, že tomu tak je. Brzdil ho ve všem… jenže doposud to na sobě Argen nedal znát.
Teď Harry ležel na posteli a zaháněl slzy, které se mu draly do očí. Jenže i tak sem tam nějaká ukápla. Nechápal to… nikdy dřív neplakal. Tedy, aspoň ne u Argena.
Jediné vysvětlení, které nacházel, bylo, že už ho Argen nemá rád. Že už ho dál nechce.
Argen se do pokoje vrátil pozdě večer. Harry dělal, že spí. Přesto svého otce slyšel. Ten se na něj jen podíval a odešel do své místnosti. Chlapec ležel sám v posteli a pokoušel se zavřít své pláčem opuchlé oči. Bylo mu hrozně smutno. Cítil se tak sám a tak nechtěný. Vůbec poprvé si přál, aby nikdy od Dursleyů neodešel… sice by ho týraly a on by přišel o zrak stejně, ale aspoň by nezničil život Argenovi.
Druhý den ráno ho budil Argen s dobrou náladou.
"Vstávej mládě…" třásl s ním.
Harry otevřel oči. "Co je?" zívl.
"Je ráno, lenochu," zasmál se Argen. "A já tě chci vzít do zoo."
Chlapec přikývl, ale nebyla v jeho tváři ani stopa radosti, která tam ještě včera, než ho Argen opustil, byla.
"Děje se něco?" zeptal se nejistě Argen. Nikdy ho neviděl takhle zničeného. Kromě dne, co ho našel.
"Nic," zamumlal.
"Vážně nic?" zeptal se. "Tak pročpak jsi tak smutný," prohlásil prozíravě.
Chlapec sklopil hlavu a přitáhl si kolena k bradě. Argen tohle znal. Vždy tohle Harry udělal, pokud mu bylo moc smutno a cítil se sám. Snažil se tak sám sebe ochránit.
"To nic," potřásl hlavou.
Argen se rozzlobil. "Fajn… myslel jsem, že můžeme jeden druhému věřit. Jak chceš," prskl a vydal se ke dveřím.
Harry bojoval s pláčem. Přesto maličko vzlykl.
Argen se zarazil a podíval se na svého syna. Ten se však tvářil nešťastně. Neplakal.
Muž práskl dveřmi, ale neodešel. Harry ještě chvíli počkal, pak nechal, aby slzy pokryly jeho tváře. Plakal, jako už dlouho ne.
Muž ustrnul. Nikdy mu nechtěl ublížit a teď plakal jen proto, že on je pitomec, který se nedokáže ovládnout.
Potichu přešel k Harrymu a prohlížel si ho. Chlapec ho neviděl, nevnímal ho. Utápěl se ve svém zoufalství a nedával pozor. A to Argena moc trápilo. Sliboval mu, že nikdy nebude smutný, že se bude vždycky smát a teď plakal.
Posadil se vedle něj a chlapec ztuhl. Konečně nastartovala jeho obezřetnost a on se podíval směrem, kde cítil nějakou osobu.
Rozechvěl se. Zdál se bezradný, zmatený. Nevěděl, kdo tu je. Jen vnímal nějakou bytost. Najednou nevěděl, jestli je v nebezpečí nebo ne.
Argen ho jen dál sledoval, vypadal tak zranitelně, tak…
"Mládě," zašeptal nešťastně. "Proč pláčeš?"
Harry sklopil zrak. "Promiň. Nechtěl jsem."
"Co jsi nechtěl… plakat? Po pláči se ti vždy uleví… já teď ale chci vědět… proč… kvůli mně?"
Harry se na něj ani nepodíval. Dál hleděl dolu.
Argen ho objal. "Harry… chci vědět… co tě trápí."
"Nic mě netrápí," zamumlal do jeho hábitu.
Muž si povzdechl. "Nevěříš mi," prohlásil.
"Věřím…" ohradil se tiše.
"Tak proč mi to nechceš říct?" nechápal.
"Nezáleží ti na mně. Nemáš mě už rád," obvinil ho tiše.
Argen se na něj překvapeně podíval. "Harry to je hloupost. Mám tě rád. Jak jsi na tohle přišel?"
Harry se zase rozplakal. Nemohl si pomoci. Zase si vzpomněl, jak se k němu chovali Dursleyovi. "Zapomínáš na mě. Nezajímám tě. Chceš žít vlastní život, ale nemůžeš. Měl bys… měl bys mě dát do sirotčince," prohlásil.
Argen zabořil obličej do jeho vlasů. "To bych nikdy neudělal."
"Vážně?" vydechl Harry.
"Jistě… já vím, že se někdy chovám hloupě, ale… nemyslím to tak. Mám tě moc rád, Harry. Jak jsi vlastně na tohle přišel?"
"Vždycky když jsi se mnou… tak… začneš být naštvaný," zašeptal a z očí mu tekly slzy. "Odcházíš pryč a mě necháváš samotného. Už mi nevyprávíš pohádky, ani legendy. Nehraješ si se mnou tak často a knihy už mi také nečteš, a když jo… jsi pak naštvaný a když se na něco zeptám nebo tě požádám, děláš to s nechutí."
Argen ho poslouchal a s každým slovem ho k sobě tiskl víc a víc. "Harry," vydechl nešťastně. "Mám tě moc rád… já jen… prostě žárlím…"
"Na koho?" zajíkl se. "Ty máš nějakou přítelkyni? Proč jsi mi to neřekl?"
"Ale ne…" zasmál se. "Nemám přítelkyni… tedy nechodím s žádnou… no vždyť víš… ale já žárlím na… no… no prostě na Hermionu."
"Proč?" nechápal zmateně Harry a pomalu se začal uklidňovat.
"Byl si s ní každý den. Pořád jsi o ní mluvil a tak…"
Harry se začal hihňat. "Tatí? Ale je to jen kamarádka."
"Já vím, ale prostě… musíš mi dát čas, než si na to zvyknu. Doteď jsme byli jen ty a já no a někdy nějaká moje milenka… tedy… pokud jsem s ní vydržel dýl jak jednu noc…"
Harry se začal smát.
"No a teď je tu najednou i někdo jiný a prostě…"
"Tati," smál se chlapec. "Hermiona je hodná, ale ty jsi stejně nejlepší," ujistil ho chlapec. "Nepůjdeme tedy do té zoo?" nadhodil.
"Tak jo," usmál se Argen a popadl Harryho do náruče. "A jaké zvíře bys chtěl poznat?"
Harry se zamyslel. "Veverku?"
"Co-o?" nechápal muž.
Harry se začal smát ještě víc. "Tak ne… chtěl bych poznat… hmm… lva."
"Tak lva… dobře…" zazubil se Argen a zatočil s ním.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 anfulka anfulka | 26. prosince 2009 v 17:23 | Reagovat

těším se na další

2 Anna Anna | 26. prosince 2009 v 18:15 | Reagovat

Skvělí, moc se těším na pokračování.

3 Višnu Višnu | Web | 26. prosince 2009 v 18:20 | Reagovat

Krásný! Normálně mi ukápla slza!

4 Wocas Wocas | 26. prosince 2009 v 18:21 | Reagovat

Pekna kapca su zvedavej na pokraco:-D

5 Alexia Alexia | 26. prosince 2009 v 18:32 | Reagovat

nadherna kapitola :-D

6 Alencolm Alencolm | 26. prosince 2009 v 18:47 | Reagovat

Super

7 Felis Felis | Web | 26. prosince 2009 v 19:06 | Reagovat

Už se těším na další :-D

8 Nadarja Nadarja | 26. prosince 2009 v 19:07 | Reagovat

Budu se tvářit, že nevidím žádné pravopisné chyby a budu tvrdit, že je to skvělá kapitola, dobře? Dobře.

9 ciaky ciaky | 26. prosince 2009 v 19:43 | Reagovat

dobrá kapitola

10 Land Ish Land Ish | Web | 26. prosince 2009 v 19:50 | Reagovat

No, byla to vážně divná kapitola.:D Docela dost překlepů a chybiček (už zase?:D), ale já mám tvůj styl ráda a doufám, že to bude lepší:)
Díky.:D

11 drahokam drahokam | 26. prosince 2009 v 20:22 | Reagovat

Krásné, ale já Tatínka docela chápu, měl Harryho jen pro sebe a nejednou je tam i někdo jiný a Harry prostě nedokáže o Hermioně přestat mluvit. Ale zdá se, že už je to na dobré cestě taťka si to konečně přiznal a to je to hlavní. A copak nás čeká asi dál, je mne divné, že se nikdo po Harrym neschání, třeba Brumbál by měl vědět, že Harry nedostal dopis z Bradavic, ale jinak pěkná kapča moc ěkuji a těším se na pokráčko

12 Bella Bella | 26. prosince 2009 v 20:44 | Reagovat

Skvělá kapitola...doufám, že brzo přibude další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama