7. kapitola (VD-L)

29. prosince 2009 v 23:25 | zazo |  Vánoční dárek: LOVEC
Tak je tu další kapitola. Omlouvám se za zdržení, ale dopisovala jsem další kapitolu :-D...
Užijte si to a přeji dobrou noc.

7. kapitola


Harry se protáhl a vyhlédl ven. Kromě Malfoye, Craba a Goyla tu nebyl v pokoji nikdo. Naprosto svěží se vyhrabal z postele a podíval se na hodinky. Podmračil se. Neměl tohle moc rád, mnohem raději se spoléhal na své instinkty a své cítění. Podíval se tedy z okna a podle toho, jak vypadal okolní svět, bylo něco málo kolem páté ráno.
S uspokojivým úsměvem se oblékl do těch divných hadrů a vydal se na snídani. Říkali mu, že začíná v pět, tak se uvidí.
Došel do síně, kde nebyl vůbec nikdo, až tedy na jednu jedinou osobu.
"Dobré ráno," usmál se na něj Brumbál a pohlédl na něj přes obroučky svých půlměsícových brýlí.
"Dobré ráno," oplatil mu.
"Nechceš se posadit vedle mne? Nikdo v tuhle chvíli nepřijde a společnost by starci jako já celkem přišla v hod," usmál se.
Harry s pokrčením ramen vstoupil na stupínek a usedl vedle Brumbála.
"Dej si, co chceš," prohlásil a sám si nandal na talíř pečenou slaninu s vejci.
Harry si tedy nabral nějaké ovoce a nějaké párky. Celkem mu tu chyběli výživné kořínky, které chutnali velice dobře, ale tohle už byli věci, které asi kouzelníci neznali. V zimě to byli hlavně ony, které živili lovce, pokud tedy neměli zásoby sušeného ovoce a masa. Přesto kořínky byli velice dobré a důležité pro tělo.
"Jak se ti líbí v Bradavicích?" zeptal se najednou Brumbál.
"Těžko mohu soudit," poznamenal. "Jsem tu teprve první den a vlastně ani to ne," podmračil se. "Je to tu veliké a spleť chodeb se zdá být veliká."
"Ano, to je… někdy ani sám nevím, co mě kde překvapí," usmál se. "A to už jsem tu dlouho."
Harry se zasmál. "Většinou věci, o kterých si myslíme, že známe, nás nejvíce překvapí."
Brumbál souhlasně pokýval hlavou a zamyšleně se na něj díval. "Do tebe bych zmijozel neřekl," prohlásil nakonec.
"Ani já ne, pane," zazubil se. "Ale klobouk chtěl, abych věděl, o co jsem přišel tím, že už jsem si svou stranu zvolil. Ale tohle bych byl rád, abyste udržel v tajnosti."
Muž se zasmál. "Ale jistě," kývl. "Tak ukázat ti cestu, kterou mít nebudeš… chytré," pokýval hlavou. "Netušil jsem, že tohle Klobouk může."
"Zřejmě ano," usmál se.
"No, profesorka McGonagalová tu ještě není, tak ti tedy tvůj rozvrh předám sám," pokrčil rameny a podal mu kartičku s rozvrhem.
Harry se na ni díval.
"Nabral sis toho hodně," prohlásil profesor.
"Jak budu zvládat dvě hodiny najednou?" nadhodil.
"Vždycky jeden týden jednu a druhý týden druhou. Zbytek se jistě doučíš," usmál se. "A kdybys potřeboval pomoct, klidně se obrať na mne. Vím, co je to touha po poznání," mrkl na něj.
Harry se usmál. "Děkuji, profesore," poznamenal. "Já, pokud vám to nebude vadit, se půjdu podívat ven. Celkem mě zajímá, jak to tam vypadá."
"Jistě," kývl. "Přeji ti krásný den a vyhni se lesu," nabádal ho. "Je to tam nebezpečné," poznamenal.
Harry se zvedl a odešel. Párkrát zabloudil, ale nakonec se ven dostal. Pohlédl na nebe, a kde slunce právě vycházelo. Usmál se. Zhluboka se nadýchl a vtáhl do plic čerstvou vůni lesa.
Vyučování začínalo v devět a on měl bezmála tři hodiny času.
"Tak, jde se na to," zamumlal a vyrazil. Musel si hlídat čas, ale to pro něj nebylo nic nového. Potuloval se jen při okraji. Na nic víc čas neměl.
Les to byl starý a mnoho dřevin zde bylo protkaných kouzlem. Zahlédl pár kůrolezů a někde vzadu zahlédl i hřívu jednorožce, který se pásl na louce. Jenže když uviděl Harryho, rychle uprchl.
Po zemi bylo nespočet stop a bylo znát, že tenhle les je plný života.
Harry měl z toho všeho dobrý pocit. Velký život znamenalo malé nebezpečí. Běžní dravci, kteří tu už byli dávno. Nic nového. To, že tu jsou vlkodlaci… no to k tomu všemu prostě patřilo.
Dokud se les nezačne vymykat kontrole, dokud se nebezpečí nezvětší, nebude Harryho potřeba.
Se spokojeným výrazem vyrazil do školy. Přiběhl do zmijozelu, kde si zabalil a vydal se do síně, odkud už snad nějak na hodinu natrefí.
Dnes začínali hodinou lektvarů a Harry byl velice zvědav, jak jeho otec učí. U6 si totiž stihl zjistit kdo má jaký předmět.
"Ahoj," usmála se Pensy. "Jdeš s námi?" nadhodila.
"Jistě," kývl a opět byla jeho tvář jako z kamene.
Držel se svých spolužáků, kteří jej dovedli až před učebnu, která byla nedaleko sklepení.
"Hele, podívejte, Weasley, copak tu ještě děláš?" nadhodil Malfoy. "Jeden by věřil, že tupec jako ty, tu už nebude," chechtal se.
"Drž hubu, Malfoyi," okřikl ho Ron. "Jsi jen nadutej pitomec."
Harry povytáhl obočí. Takové dětinské chování tedy nečekal. Hermiona si toho všimla a nepatrně se usmála.
"Hele, Grengerová dělá na chudáka Harryho oči. Chudáčku, kdyby se tohle stalo mně, asi bych zvracela," litovala jej Pensy.
Hermiona zrudla. Harry byl však klidný. "Není to jedno, kdo na tebe dělá oči? Hlavní je výsledek," poznamenal.
To rozchechtalo zmijozel, ale i nebelvír. Jen Hermiona se zatvářila uraženě, ale pak pohodila vlasy, aby skryla úsměv. Však Harry také stál za hřích.
"Do třídy," vyzval je Snape, který právě dorazil.
Harry zaplul dovnitř a posadil se do kouta, kde na něj nebylo moc vidět a hlavně tam byl klid.
Ron po něm hodil naštvaný výraz, ale pak se usadil na druhý konec lavice. Vedle něj zaplula Hermiona, takže seděla vedle něj.
"Kde pak," ušklíbl se Snape. "Weasley sem," ukázal na místo vedle Nevila, které bylo prázdné. "A bez řečí," křikl, když se mladík nadechoval.
Ron si povzdechl, omluvně se usmál na Hermionu a zapadl ke svému kamarádovi.
"Konečně sami," povzdechla si tiše dívka a usmála se na svého dávného kamaráda.
"Ano," kývl.
"To tam venku si myslel vážně?" nadhodila.
"Jistě…" pak se zarazil a sjel jí pohledem. "Copak, máš zájem?" nadhodil a ušklíbl se.
Dívce se zablesklo v očích.
"Hmm…" usmál se Harry. "Uvidíme," zamumlal.
Pak však začala vnímat svého otce stejně, jako Hermiona.
"Postup máte na tabuli, začněte."
Harry se podíval na tabuli a uchechtl se. Lektvar živoucí smrti nebyl nic složitého. Lektvary miloval a tak se stal hlavním výrobcem lektvarů mezi lovci. Když někdo něco potřeboval, měl to Harry většinou po ruce.
Mladík došel ke skříni, vyzvedl si svoje přísady a vydal se ke stolu. Začal vařit. Vůbec se na tabuli nedíval. Používal to, co se naučil a to, co vylepšil. A tak, se svými dovednostmi, měl hotovo ještě za tu jednu hodinu.
Snape obcházel třídu a všiml si, že Harry nic nedělá. Pomyslel si, že má asi něco špatně a že neví, jak dál. Došel tedy k němu a nadechoval se, že něco řekne, pak však jen zalapal po dechu. "Mohu?" nadhodil.
Harry jen kývl a ustoupil.
Snape lektvar míchal a zkoušel jej. Měl podobnou barvu, jakou mít měl, ale místo černé byl šedý. Přesto profesor věděl, že tohle je více jak dokonalé.
"Neuvěřitelné," zamumlal. "Máte na lektvary skutečně talent."
"Děkuji," kývl. "Lektvary mám rád," poznamenal.
Snape pokýval hlavou. "Můžete si dělat, co chcete," prohlásil. "Máte samozřejmě výbornou a dvacet bodů pro zmijozel za vaše vylepšení. Stavte se večer v mém kabinetě, rád bych si s vámi promluvil," poznamenal, odebral si lektvar a odešel.
Harry jen pokrčil rameny a mávl hůlkou. Kotlík se vyčistil a on začal pracovat na dokrvovacím lektvaru. Snape jej po očku pozoroval a podivně se usmíval. Bylo to na něm tak neobvyklé, že to všechny šokovalo.
Harry měl brzy hotovo i tenhle a tak se posadil a vytáhl si pergamen. Vypsal si tam všechny přísady a začal přemýšlet, kde by se co dalo změnit. Za necelou minutu byl u něj opět Snape a díval se na jeho práci.
"Zajímavá kombinace," poznamenal a ukázal na jednu jeho opravu. "Každopádně je to velice praktické," přiznal.
"Ano… lektvar je zbytečně dlouhý a tímhle by se zrychlil," pokýval hlavou. "Když potřebujete rychlou pomoc…"
"Ovšemže," kývl hlavou a díval se na seznam. "Tady by možná neškodilo, tohle nahradit kůží z hřímala," poznamenal a čekal.
Harry vykulil oči. "Vždyť by to bouchlo."
Snape se zasmál. "Jen jsem vás zkoušel, jestli jste to od někoho neopsal. Tenhle postup je známý jen mezi pár lékouzelníky a mistry. Velmi správně…" poznamenal pochvalně a odešel. Harry pohlédl na Hermionu a ta se usmívala. Věděla, že je Harry velice šikovný na lektvary a doufala, že mu to Snape přizná k dobru, ale tohle nečekala ani ona.
"Longbotome," roznesl se výkřik po sklepení. Harry vzhlédl a ztuhl. Lektvar Hermionina kamaráda byl čistě fialový a celý kotlík se chvěl. A do stejné fáze se dostával i ten Ronův.
Harry na poslední chvíli strhl na zem Hermionu, kterou by výbuch zasáhl. Pár kapek dopadlo do Harryho i Hermionina kotlík a i ty začaly vybuchovat. Harry rychle vyskočil na nohy, popadl dívku a uskočil ke dveřím. Právě v čas.
Všude byl prach a mlha. Harry slyšel kuckání a kňourání. Hermiona se v jeho náručí chvěla a vystrašeně se k němu tiskla. "Are," vzlykla.
"Tiše, Mio," zašeptal a konejšivě jí hladil na zádech.
Najednou mlha i prach zmizely. Uprostřed zničené třídy stál naprosto rozzuřený Snape. Rychle se podíval na Rona s Nevilem, ale těm se očividně nic nestalo. Pak pohlédl na Harryho s Hermionou a očima se jich ptal, zda jsou v pořádku. Harry jen kývl a odtáhl od sebe dívku.
"Longbotome, Weasley," zavrčel naštvaně. Nevil se klepal jako ratlík. Ron byl bledý jak smrt. "Padejte na ošetřovnu. Sto bodů dolu za každého z vás a půl roční trest," zavrčel. "Děkujte všemu, že jsou pan Argen se slečnou Grengerovou na živu."
Oba dva vystřelili ven rychleji, než by si kdo pomyslel.
"Profesore, mám jí odnést na ošetřovnu? Zdá se v šoku a stejně už mám všechno hotové," poznamenal a smutně se podíval na svůj zničený kotlík. No co, bude mu muset Argen poslat nový.
"Jděte," kývl Snape.
Harry popadl Hermionu a odnášel jí na ošetřovnu.
"Díky," špitla.
"Nic se nestalo. Teď mě ale budeš muset vést, byl jsem tu naposledy před dvěma lety," zazubil se.
Hermiona se usmála. "Tady doleva," zašeptala. "Are?" nadhodila.
"Ano?"
"Pomůžeš nám ve válce?" zeptala se nejistě.
Harry se zamyslel. "Já bych rád, Mio, ale všechno záleží na okolnostech. Jestli se toho dožiji, zda se nestane něco jiného…"
"Já vím, jen jsem chtěla mít jistotu, že při nás budeš stát, i když jsi ve zmijozelu."
"Ne každý, kdo je ve zmijozelu, je zákonitě smrtijed," pokáral jí.
"Já vím, jen…" povzdechla si. "Ale jsi tak blízko smrtijedům… že se o tebe bojím," přiznala.
"Umím se o sebe postarat."
"O tom nepochybuji, ale strach mám stejně. Proč jsi vlastně tady?"
"Kvůli lesu," poznamenal. "mám na něj dávat pozor. Kdyby se cokoli změnilo," zamumlal.
"Aha," špitla a více se k němu přitiskla. "Mám tě moc ráda, Are. Nechci, abys zemřel, ale vím, že tvůj život je plný nebezpečí, takže nemohu očekávat, že všechno přežiješ bez problémů."
Harry se usmál. "Ano… tak to je."
Hermiona si povzdechla. "Lovci umírají jako první, druzí jsou bystrozorové, pak je nepřítel a nakonec civilista."
Harry se zasmál. "Zajímavá myšlenka."
"Jednou mi tohle řekl Moody."
Harry se na ní podíval. "Vážně?"
"Moody lovce hájí. Nemyslí si to, co si myslí ostatní…"
"Že jsme šílenci a sadisti? Že se vyžíváme v krvi a ve smrti? Že nerozlišujeme dobro od zla a že pracujeme pro kohokoli, jen když dostaneme zaplaceno?" nadhodil.
"Ano… on si to nemyslí. Tvrdí, že děláte tu nejhorší práci pro naše dobro, a že ve válce budete moc důležití. Říká, že bychom se k vám měli chovat hezky."
Harry se usmál. "To je od něj hezké."
"Řekl, že mu jednou jeden lovec bez důvodu zachránil život. Nesnáší, když vás někdo uráží."
Harry kývl. "Kudy?" nadhodil a díval se na rozcestí.
"Rovně," zamumlala. "Nenávidím čas. Chtěla bych, abys tu byl navždy. Abys nikdy nezemřel."
"Smrt, Hermiono, je něco, co čeká každého."
"Ale ne ve třiceti letech," vzlykla.
Harry si povzdechl. V jejich komunitě byli jen tři lovci starší třiceti. Ryl byl nejstarší. Bylo mu třicet dva.
"Kouzelníci se dožívají dvě stě let, minimálně," zamumlala. "Vy se nedožíváte ani pětiny. Jenže chápu, že je tohle to, co chceš dělat," poznamenala.
Harry se zamyslel. "Je to krátký život," připustil. "Ale žijeme jej naplno. Ty ztratíš kus života ve škole. Po škole jdeš hledat práci, než se zaběhneš, než budeš samostatná, bude to trvat dlouho. Pak nastává doba, kdy se zamiluješ, přijdou děti a všechny starosti se znásobí. Tvoje tělo chátrá, stárneš, sil ti ubývá, až nakonec se hrbíš nad hrobem. Stářím tě všechno bolí, tíží tě vzpomínky, vyčítáš si chyby a všechny tvoje hříchy tě postupně dostávají. My umíráme brzy na to, abychom tohle zažili. Naše děti žijí po našem boku. Učíme je všemu, co známe. Těšíme se z každého dne, který společně prožijeme. Učňové jsou milým zpestřením našeho rychlého života. Každý se osamostatní velice brzy a pak žije v tom nebezpečném světě. My nemáme růžové bezstarostné brýle, jako vy a je to jen dobře. Držet se něčí sukně je hezké, ale nebezpečné. Stále máte v mysli sny, naděje a zázraky. Myslíte si, že všechno je snadné a jednoduché, ale není…"
Povzdechl si. "Tobě to může připadat jako šílenství, ale pro nás je to nádhera. Jsme užiteční. Víme, že jsme něco udělali a neudělali jsme to nadarmo. Víme, že jsme zemřeli, ale dali mnoha lidem život. Každý východ slunce, který vidíme, je odměna za naši tvrdou práci. Žijeme pospolu. Máme mezi sebou volné vztahy. My se nebereme. My máme jen milence a milenky. Máme děti, které se pak rozhodují, co chtějí. Buď sirotčinec s vymazáním paměti, nebo život mezi lovci. Nikoho nesoudíme, nikoho nezabíjíme bez důvodu. Známe spousty tajemství a máme mnoho znalostí, které si mezi sebou předáváme. Víme o přírodě mnoho věcí, umíme přežít bez přísunu elektřiny, bez hodinek, bez možnosti obchodů. Jsme jen my a naše zručnost a znalost. Umíme si šít, umíme si vařit, umíme se o sebe starat."
Hermiona se na něj podívala. "Víte toho hodně, ale… za jakou cenu?"
"Mio. Ve skutečnosti žijeme mnohem zajímavější život, než vy. Máme méně času, ale díky tomuhle vědomí si života vážíme. Vy to tak necítíte, ale my ano… a v tom je to kouzlo."
Dívka přikývla. "Asi máš pravdu, ale já bych takhle žít nemohla."
Zasmál se. "To nikdo taky nechce," prohlásil a otevřel dveře na ošetřovnu, kde už byl Ron s Nevilem.
"Co se stalo?" vydechla paní Pomfreyová.
"Grengerová je mírně v šoku díky tomu výbuchu," zabručel a podíval se na dva přítomné. "Málem nás to zabilo," sykl.
"Hned vám něco přinesu," řekla hned. "Položte jí sem a vy si sedněte na tu druhou postel."
Harry tak učinil a čekal. Těch dvou si nevšímal. Za chvíli se žena vrátila se dvěma pohárky. "Uklidňující pro nás slečno," usmála se na Hermionu. Harry však vyskočil. Když se k němu přiblížila.
"Nechci, díky," zavrčel a odešel. Taková urážka. Copak tohle on potřebuje?
Místo toho se vydal na další hodinu. Cestou se musel ptát duchů a obrazů, aby se na hodinu kouzelných run dostal v čas.
Hodina to byla vcelku zajímavá. Harry nikdy moc runy nemusel. Argen jej to ani neučil, ale občas se zmínil a tak Harry tohle moc neznal. Poslouchal bedlivě a snažil se přeložit složitý text. Některé věci už znal, jiné ne. Profesorka mu však ochotně pomohla a dala mu dokonce i slovník, aby si jím pomohl.
Další hodina byla hodina obrany. Na tu se Harry moc těšil. Ne proto, že by měl tenhle předmět rád, ale proto, že měli profesorku, kterou ze srdce nenáviděli všichni lovci. Dolores Jane Umbredgiová byla žena, která byla silně proti všem tvorům. Nejvíce pak byla proti 'Křížencům', jak vlkodlaky, upíry a další sama nazývala.
Harry se usadil do přední lavice a čekal. Brzy se ta růžová ropucha objevila a hodina začala nudným čtením knihy. Harryho to ani nepřekvapilo. O tom, že ministerstvo se snaží zbavit Brumbála a že neuznávají návrat Voldemorta… tohle už dávno věděl. Přesto mu přišlo pěkně praštěný, učit obranu jen za pomoci knih.
"Nechceme se zranit, že?" zašvitořila.
Harry se na ní úkosem podíval. "Nedej Merlin, abych si zlomil nehet," zabručel si pro sebe.
Hodina to byla nudná a o ničem. Ke konci už se Harry tak nudil, že mávl hůlkou a rychle jí hodil do tašky, tak, aby zapadla na úplné dno.
"Ááááááááá…" zaječela Umbredgiová a dívala se na krysy, které byly všude okolo.
Holky a někteří kluci začali ječet a prchat z místnosti. Za chvíli byl Harry sám ve třídě. Pokrčil rameny, vydoloval hůlku. Podíval se dolu a díval se, jak se mu krysa sápe na nohu. Vykopnul a šedá krysa udělala salto a rozplácla se na tabuli. Mladík mávl hůlkou a krysy zmizely.
Promnul si kořen nosu a začal se smát. Když měl dost, zabalil se a vyšel ven. Nikde nikdo nebyl a tak se zeptal Krvavého barona, jak se dostane do velké síně na oběd. Duch mu poradil.
Harry se usadil ke zmijozelskému stolu a pustil se do jídla. Nebylo to tak dobré, jako jídlo lovců. To bylo kořeněnější a zdravější. Tohle jídlo bylo všelijak upraveno sušenými bylinkami, nikoli čerstvými ingrediencemi. Vždyť kořínky byli vždycky po ruce i v zimě.
Harrymu se na hradě líbilo, ale domov mu chyběl. Argen pro něj hodně znamenal. Byl na něm jako slepý hodně závislý a to byl důvod, proč se mezi nimi vytvořilo tak hluboké pouto. Avšak i přes to věděl, že pokud by Argen zemřel, šel by Harry dál. Netruchlil by tolik a naopak by se snažil ještě o mnoho víc. Tak dlouho by bojoval, dokud by jednou nezemřel a nebyl by opět s Argenem.
Harry navíc začínal uvažovat o tom, že by si někde postavil dům a odešel by od Argena. Lovcem už byl a jeho přítomnost u otce nebyla tak důležitá, jako dřív. Bylo načase, aby se vydal vlastní cestou.
Došel do společenské místnosti a vydal se do svého pokoje. V místnosti zatím všemi barvami popisoval Malfoy tu hroznou scénu, kde je napadla armáda obrovský mega krys.
Harry nad tím protočil oči a zapadl do pokoje. Tam se natáhl a odpočíval. Nechával volně plynout své myšlenky. Po čase toho nechal a dal se do psaní úkolů. Něco bylo těžké, něco lehké. Jeho to moc nezajímalo. On zde byl kvůli lesu… nikoli kvůli škole a na to nesmí nikdy zapomenout.
Večer, když už všichni spali, se vykradl ven a vydal se do lesa.
Bloumal sem a tam a pozoroval dění kolem.
"Kdo je tam?" ozval se varovný hlas. Harry se prudce otočil a viděl, jak se k němu blíží nějaký kouzelník, kterému z hůlky tryskalo světlo. Mladík se uchechtl a během chvíle se ukryl v korunách stromu.
"Prohledejte to tu," zabručel muž.
Harry pozoroval chvilku to hemžení. Podle toho, co viděl, byli tři. Pak ti dva zasvítili na toho hlavního a Harry poznal Moodyho. Nejslavnějšího bystrozora na světě. Lovci jej znali až moc dobře a vážili si ho.
"Nic a nikdo tu není," odtušil mužský hlas.
"Je tu… jen je schovaný," zabručel zamyšleně.
"Myslíš, že by to mohl být smrtijed?" vypískla nějaká žena.
"Těžko," zabručel muž a Harry viděl, jak se nepatrně pousmál. "Spíš si myslím, že je tu někdo jiný."
"A kdo?" dotírala žena dál.
"To bych právě rád věděl," zabručel.
Harry se ušklíbl a bedlivě si je ze svého úkrytu prohlížel.
"Nechme toho," zamumlala žena. "Pojďte se podívat, jestli tu někdo není a pak pojďme domů. Už mě to tu nebaví."
Harry protočil oči, ale jinak se ani nehnul.
Brzy se mu ztratili, ale i tak je delší dobu slyšel. Jen se tomu poškleboval. Kdyby tu bylo velké nebezpečí, už by byli mrtví.
Rozhodl se vrátit do školy. Stejně dnes už nic nového nezjistí a navíc… všude byl klid, tak co by se tu zdržoval? Seskočil ze stromu a rozhlédl se. Chvíli poslouchal, ale pak se uklidnil. Nikde nic nebylo. Aspoň zatím.
Rychlým krokem se vydal do hradu. Pootevřel si dveře a s posledním pohledem na les vešel do školy. Přesně v tu chvíli se v lese zaleskly fialové oči.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hrabe_ Hrabe_ | 29. prosince 2009 v 23:31 | Reagovat

Juchu ctu konecne mezi prvnima:-) super kapca

2 Alexia Alexia | 29. prosince 2009 v 23:36 | Reagovat

to je velmi pekne sa mi to pacilo:-D som zvedava komu patria tie fialove ocicka:-D

3 tess tess | Web | 29. prosince 2009 v 23:40 | Reagovat

tahle povídka je čím dál tím lepší. líbilo se mi jak harry vysvětloval mie život lovců. ,oc hezky napsáno. už se těšim jak to bude dál a komu patřily ty fialové oči.

4 Likvidator Likvidator | 30. prosince 2009 v 0:29 | Reagovat

Super kapitola. Děj se trochu zamotá asi v příštím díle podle těch očí. Už se nemůžu dočkat.

5 Avatar Avatar | 30. prosince 2009 v 0:36 | Reagovat

Jééééééé super kapitolka :) Nejvíc se mi na ní asi líbilo to jak Harry vypravěl Mie o přednostech života lovců :) mno hlavně ta pasáž o volných vztazích :D Potom Sneap se taky choval kupodivu přijatelně což mě mile překvapilo, i když se to dalo asi čekat když je Harry ze zmmiozelu a má nadání na lektvary... bo už může něco tušit... Jinak se Harry nesetkal s bráškou, ten by tam měl být ještě taky ne ???
A nakonec velký díky za to, že přidáváš kapitoly tak často... to většina autorů nědělá... :(

6 KiVi KiVi | 30. prosince 2009 v 1:16 | Reagovat

Ještě, že ponocuju :D:D:D Fialový oči? nevim :D někdo má čočky :D:D

7 salamasa salamasa | 30. prosince 2009 v 1:53 | Reagovat

Velmi pěkné :)... Doufám, že dnes přibyde další ;).

8 mana mana | 30. prosince 2009 v 2:17 | Reagovat

taky ponocuji, ale někdy se to vyplatí a člověk si může přečíst novou kapitolku hned když je čerstvá.

9 Wocas Wocas | 30. prosince 2009 v 8:48 | Reagovat

Moc pekna kapca:-D...uz se tesim na dalsi:-D

10 Imala Imala | 30. prosince 2009 v 9:54 | Reagovat

Moc pěkný ... :) Tak rychle další díl ... :D

11 Nadarja Nadarja | 30. prosince 2009 v 10:01 | Reagovat

Působivé, děsíš mne.

12 drahokam drahokam | 30. prosince 2009 v 10:43 | Reagovat

Super, to je teda zase konec, hm, nevím kdo má fialové oči, snad nějaká příšera, démon, či nějaký mutant, jsem zvědavá na pokráčko. A krysy byly fajn :-)

13 sir matyas sir matyas | 30. prosince 2009 v 13:14 | Reagovat

divne ze mody nevidel harryho kouzelnym okem. a take zapomel se stavit u severuse v kabinete

14 Anna Anna | 30. prosince 2009 v 17:01 | Reagovat

Super kapitola.

15 Augustynka Augustynka | E-mail | 14. srpna 2016 v 22:11 | Reagovat

Wow, fialová vočička, docela by mš zajímalo, co to bylo za zvířátko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama